Naše LOBácká štafeta získala 1. místo na Veteraniádě ČR v kategorii H165

Naše štafeta získala 1. místo na MČR štafet Trail

V sobotu 6. ledna 2018 jsme úspěšně otestovali tratě připravené pro chystaný Areál pevných kontrol Kačina. Poté jsme se sešli ve Mšeně v Restauraci U POKLIČEK k valné hromadě, kde jsme zhodnotili právě skončený rok 2017 a probrali, co nás čeká v roce 2018.

Zatímco my s Mirkem jsme se vydali do dalekého Javorníku přemýšlet (jak říká naše Anežka) nebo též čučet (jak říkají Alblíci) na závody Evropského poháru v Trail-O, začala i podzimní část oblastních závodů. Hned na tom prvním, sobotním, v Libušíně vyběhla Kája vyzkoušet kategorii D16 a bylo z toho 2. místo. Ani dalších 7 losů a losic se neztratilo a z výsledků je patrné, jakých pěkných umístění dosáhli. Pominu-li tradičně dobré výkony Bejvlovic rodiny, stojí za zmínku především výkony Moniky se Zdeňkem, kteří se vešli do první poloviny, resp. třetiny výsledkové listiny. A to z "Káček" přesedlali na "L-ka".

V neděli se naše závodnické pole rozdělilo a losíci navštívli rovným dílem (4:4) oblastní žebříček v Krňanech a Chrastavský pohárek. Úspěšnější jsme byli na Bedřichovce, kde se Zuzanka Alblová, která svůj orienťácký potenciál poodkryla již na závodě PPŽ v Malešicích, umístila na krásném 3. místě. Především Zuzance k jejímu prvnímu velkému orienťáckému úspěchu gratulujeme.

Karolína opět (ne)překvapila a získala pro sebe první losí licenci A v pěším OB. A nebylo to jen tak tak, ale naopak celoročně naprosto vyrovnanými a výbornými výkony během  závodů žebříčku B-Čechy, v němž obsadila skvělé 7. místo v kategorii D14, přičemž licenci A bralo prvních 20 závodnic. A to ji ve čtrnáctkách čeká ještě jeden rok.

V kategorii D16 bylo v žebříčku B výrazně méně závodnic než v D14, a tak na licenci A bylo potřeba se umístit právě nejhůře na sedmém místě. To se Madle nepodařilo, tak si jen potvrdila licenci B i pro příští rok. Tu si zajistila, stejně jako Marek prvním rokem závodící v H12, už svými výsledky v jarní části žebříčku oblastního. Přidá se na podzim někdo další?

Svého největšího životního úspěchu dosáhla třináctiletá mělnická orientační běžkyně Karolína Bejvlová, která dnes získala stříbrnou olympijskou medaili.

Hry VII. letní olympiády probíhají od 14. do 19. června v Plzni. Karolína má za sebou již všechny tři závody. V pondělí 15. června obsadila na velmi obtížně postavené krátké trati 6. místo. Přitom na předposlední kontrole se ještě držela na medailové pozici. Poté ji doběhla soupeřka startující za ní a na triviálním postupu na sběrku svedla Karolínu do chyby, která ji připravila o medaili. Ve středu 17. června absolvovala společně s Martinem Škvorem smíšenou štafetu dvojic. Na obou svých úsecích byla třetí, nicméně ve štafetě jsou dva, a tak z toho bylo celkově 7. místo.

Do třetice všeho dobrého pak konečně předvedla své kvality a za vydatného deště si mezi paneláky na sídlišti Skvrňany doběhla pro stříbro. Gratulujeme!

Fotky z večerního medailového ceremoniálu ještě nemám, tak alespoň ochutnávka z květinového ceremoniálu bezprostředně po závodě. Pro ty, co Karolínu neznají, nepřečtou písmenka na diplomu či název kraje na bundě a ani nevědí, po jaké ruce stojí vítězi druhý v pořadí, je Karolína dívka v červené bundě :-).

Vedení SSOS rozhodlo a zveřejnilo nominace na letní olympiádu dětí a mládeže, která se bude konat ve dnech 14. až 19. června 2015 v Plzni. Každý kraj reprezentují v orientačním běhu pouze čtyři zástupci, a to jeden chlapec a jedna dívka v mladších dětech (rok narození 2003 a 2002) a jeden chlapec a jedna dívka ve starších dětech (rok narození 2001 a 2000). O Karolínině úspěchu píše na straně 19 i měsíčník Radnice. Kromě nominace na olympiádu dostala Karolína ještě pozvánku do reprezentace středočeského kraje pro Vyzývací pohár. Pro soutěž žákovských výběrů jednotlivých krajů byla vybrána už vloni, kdy svými výkony pomohla obhájit stříbro pro středočeskou oblast. Letos se Vyzývací pohár uskuteční v Žatci a Kroučové ve dnech 31. 5. a 1.6. 2015.

Jediným losím zástupcem na víkendových závodech žebříčku B Čechy ve Ctětíně u Vranova byla Karolína, která svou premiéru na velkých závodech zvládla na výbornou. V sobotním závodě na klasické trati skončila i s dvouapůlminutovou chybou mezi 61 dívkami ve věku 13 a 14 let na 9. místě. V neděli na krátké trati už byl její výkon bezchybný a přidala 10. místo.

Po roční pauze jsme se letos vydali opět na Litoměřický Tulipán. 1. etapa proběhla v poměrně zabušeném lesíku u Úštěka na mapě Budina. Tradičně šlo o scorelauf s několika povinnými postupy, v mém případě dvěmi. A jak už to u mě v poslední době bývá, nepramení u mě chyby v rozhodování z nedostatku kyslíku vlivem rychlého běhu, nýbrž přebytkem času při pohybu mezi jednotlivými kontrolami. Svůj prvotně vymyšlený plán jsem během prvních tří kontrol přehodnotila a když mi došlo, že jsem si vlastně přidala kopec, nechtělo se mi těch deset metrů, po kterých jsme na to přišla, vracet zpět. Nalézání kontrol mi nečinilo žádné zvláštní potíže, jen jsem se dvakrát přesvědčila, že držet se původního rozplánování trasy by bylo bývalo lepší. Martina mě porazila o necelých šest minut a nejspíš by byla výrazně rychlejší, kdyby nepomáhala Markovi, který měl stejné kontroly. Na druhou etapu v kempu u rybníka jsem se těšila nejvíc, protože mělo jít o Micro-O. Čili žádné popisy a mraky kontrol okolo. Byla jsem docela zklamaná, protože matoucí kontrolu jsem měla asi jen ve dvou případech a vzhledem k umístění mě neměla šanci zmást. Opět šlo o scorelauf s několika povinnými postupy a opět jsem nezvolila optimální postup (já ty vrstevnice v mapě prostě pořád ignoruji). Další kaňku doznal závod ve chvíli, kdy jsem zjistila, že o kontroly soupeřím se sběrači. Ti měli začít sbírat ve 14 hod., nebo-li až pár minut poté, co jsem už byla v cíli. Přesto jsem se o jednu kontrolu vzadu u chatičky s jedním sběračem málem poprala a ke konci mi jich sebrali hned několik včetně dvou z posledního povinného postupu. Sběrač mi sice nabízel, ať si orazím, co potřebuji, ale sám nevěděl, kterou kde sebral, takže bych při oražení špatné riskovala časovou penalizaci nehledě o výrazné časové penalizaci za nedodržení správného postupu. Alespoň jsem vše doběhla ve správném pořadí a Tomáš mi nakonec nechal penalizace umazat. Na druhou etapu přijeli kromě Marka ještě Karolína, Ráďa a Kuba a z dospělých Tomáš s Káčou. Ráďa s Markem zvládli trať bez ztráty kytičky a rychleji než já, Kuba nafasoval dvanáctiminutovou penalizaci a šest minut navíc za špatně oraženou kontrolu a tudíž jednu správnou chybějící dostala i Karolína. Bez penalizace se neobešli ani Káča s Tomášem. Martina bez chyby a o necelé čtyři minuty rychleji než já. Závod se povedl Mirkovi, který skončil v této etapě třetí. Do třetice další scorelauf s několika povinnými postupy, tentokrát přímo po Úštěku. A ani v tomto případě jsem postup nenaplánovala optimálně. Přesto jsem mezi pětatřicítkama po 4. a 5. místě z předchozích etap, skončila na medailové pozici. Martina měla opět stejnou trať, ale v její kategorii byla větší konkurence, takže i když mě porazila, byla v D40 až pátá. Stejnou trať měli i Marek s Radkem v H12. Na Martinu nestačili ani jeden, mě porazil Marek. Kuba v H10 vyhrál, stejně jako Karolína v D14. Oba se ale stejně jako Ráďa, Káča a Tomáš pro vynechání první etapy do celkových výsledků nezapočítavali. Celkově tedy Mirek 4. v H50 a já, Martina a Marek shodně pátí v D35, D40, resp. H12

Poslední dubnovou neděli pořádala OK Jiskra Nový Bor oblastní závod v Kytlici. Bylo to výrazně blíž než Brno, tak jsme se s dětmi vydali tam. Na závodě jsem nenašla žádnou chybičku, ba naopak. Už od parkování to vypadalo, že se pořadatelé rozhodli udělat vše proto, aby se mi u nich líbilo. Nejprve nám parkovací pán nabídl, že můžeme dojet na shromaždiště a vyložit děti a věci a pak se jeden z nás s autem vrátit zpět. Protože jsem měla běžet jen já a Mirek šel s dětmi HDR, vyložili jsme se všichni u silnice na konci řady s tím, že mám čas tak akorát. Než se nám ale povedlo vše vypakovat, bylo času najednou málo a začínal můj obvyklý boj o to, přijít aspoň včas na start. Parkovací pán nás upozornil, že odbočka ke startu je po cestě na shromaždiště a sám od sebe začal volat kolegovi, jestli by mi nepřinesl ke startu popisy. Kolega už byl na cestě a nechtěl se vracet, nicméně vzorně připravení pořadatelé měli na startu několikery popisy rezervní. Já si ovšem zapomněla popisník, takže jsem použila sichrhajzku z mé OB krabičky, kterou tam mám naštěstí už léta. Při mé současné pohyblivosti bych neměla dopadnout jako na pětidenních v Jetřichovicích, kdy jsem v elitě v zápalu boje ztratila popisky při přeběhu mezi 3. a 4. kontrolou. Tenkrát mě od Disku zachránila Lucka Janatová, která mě o šest minut doběhla a po každé třetí kontrole nahlásila další tři a poté kontrolovala, že jsem se v těch skalkách a kamenech ještě neztratila, aby mi mohla nahlásit další kódy. Závod v Kytlici se mi líbil od začátku do konce. Ze začátku to bylo pro mě moc do kopce, což jsem ale očekávala, nicméně mi nezbývalo moc energie na mapování. Takže mě poněkud znepokojovalo, že si jen tak nazdařbůh jdu terénem, občas kouknu do mapy, aniž bych ji nějak podrobně studovala a pokaždé narazím přímo na svou kontrolu. Trochu jsem se zamotala cestou na šestku, kdy jsem se ztratila v melioračkách, ale bylo to jen takové zavlnění na postupu. Mnohem horší byl odchod na další kontrolu, protože můj přímý postup vedl přes hustník, kde mě ovšem zachvátila má obvyklá hustníková panika, i když jsem tušila jak konec hustníku, tak následný žlutý pruh. Přesto jsem se ale lekla, protože těch mých bezchybných postupů jen tak „lážo plážo“ už bylo nějak moc a co když si ten konec hustníku jen namlouvám a místo toho budu kroužit a kroužit … (tohle by moji svěřenci radši ani neměli číst :-)). Zbaběle jsem se otočila a rozhodla se, že buď narazím na nějakého závodníka nebo se proklestím tam, odkud jsem odmítla jít hledat cestičku v mapě, protože to byla oklika a naopak tu cestičku najdu a půjdu po ní. Naštěstí se po pěti krocích objevila záchrana v podobě soupeřky s větším sebevědomím a po dvaceti metrech pokračování v původním směru jsme se octly na žlutém pruhu pod dráty pět metrů od místa, ze kterého jsem plánovala odbočit k další kontrole. Soupeřka se to rozhodla obejít, já prolézt hustníčkem. Ke svému úžasu jsem prolezla přímo k lampionu. Další postupy už byly ve víceméně čistém lese (i ke kupce schované za srázek v hustníku se dalo čistým lesem dojít ) a relativně po rovině, tak mě překvapily jen bažiny. Ty, namalované v mapě, v lese nebyly a při snaze se jim vyhnout jsem pokaždé zacachtala v jiné, která zase nebyla v mapě. Na konci jsem dokonce poznala i část lesa, kde jsem kdysi cosi běžela, asi nějaké MČR, ovšem v protisměru a dobře jsem se tam v jednom místě pěkně pohledala kontrolu. Teď trať vedla jinudy, tak jsem neměla šanci vyzkoušet, jaké mapové pokroky jsem za ty roky udělala :-). Kromě toho, že se mi moc líbila trať, což se mi u D21K nestává, líbil se mi i výsledek, když se mi se solidním časem podařilo dostat do první desítky a zdaleka to nebylo na poslední místo.

Díky účasti Madly s Karolínou na soustředění pražského SCM v Brně jsme měli letos zároveň i účast na Mistrovství republiky v nočním orientačním běhu. Nejnižší klasifikační kategorií na Mistrovství je v orientačním běhu kategorie DH16, tak se Madla s Kájou staly soupeřkami. vzájemný souboj dopadl lépe pro Madlu, která skončila v konkurenci 53 běžkyň třicátá. Karolína skončila o osm míst a necelým šest minut za Madlou.

S Trail-Ovými závody se letos roztrhl pytel, a tak jsme se po týdnu vydali na další, tentokrát do polské Zlotoryje. Pořádal opět Lešťa. V pokynech mě zaujalo upozornění: „Stejně jako na Kuňce jde o orienťák, ne o geodetické cvičení“ a tak jsem začala doufat, že bych konečně mohla dosáhnout na nějaký slušný výsledek. Trať byla rozdělena na dvě části, mezi nimiž byla časovka. V první části šest kontrol, které mi přišly, až na dvojku, hodně lehké. U dvojky jsem zapomněla na poučku z pokynů a i když správnou odpověď jsem si určila hned napoprvé, začala jsem vymýšlet všechno možné, až jsem dala špatnou. Prostě můj odhad na výšku či vzdálenost se ani nikdy nezlepší a pokusy nepoužívat intuici, nýbrž se to snažit nějak odůvodnit skoro pokaždé selžou. Časovka byla legrační. Nepamatovala jsem si svůj startovní čas, respektive jsem startovala o dost později a pomocníci na časovce měli seznam lidí seřazený podle původních startovních časů. Takže mě asi dvě minuty hledali ve svém seznamu, s čímž jsem jim ani nemohla pomoct, protože tam měli zapsané odpovědi jiných. Snažila jsem se aspoň nekoukat na rozmístění lampionů, nepřemýšlet o tom, jak moc se mi chce čůrat a vše vyústilo v jednu chybu. Další chyba přišla na devítce, kde byl jen jeden lampion a já nebyla schopná určit, zda je opravdu na místě či ne. Zkoumala jsem to proti všemu možnému a dala bych ho o kus vedle, minimálně dle toho bílého fleku za mnou. S touto kontrolou mělo problém víc lidí a nakonec byla zrušena. Další legrácka na desítce. Zahnutá ozdobná kamenná zídka, pro kterou Magda použila dokonce odborný architektonický termín, který jsem zapomněla. V popisu byl západní konec srázu. Jeden lampion byl nahoře, ten padl rovnou, další pak u konce zídky a další v místě, kde zídka už měla bezpečně metr na výšku. Nakonec jsem usoudila, že zídka je mapovaná celá a dala odpověď, kterou zamýšlel stavitel. I tato kontrola byla nakonec zrušena, protože byly spory kolem mapované/nemapované části a také prý to bylo nějak proti pravidlům. Ta moc neznám, tak jsem si důvod nezapamatovala. Jedenáctka se mi líbila, zase taková jednoduchá výuková kontrola a bohužel se na ni chytil Mirek. Na dvanáctce se mě znovu chytil zdravý rozum, takže jsem překonala další vrstevnicový problém a správnou část správného údolíčka jsem odhalila správně. Zato na třináctce jsem si měla vybavit příslušnou větu z pokynů, protože jsem začala odpočítávat sloupky zábradlí a snažila se přepočítávat poměry, no prostě jsem zase zblbla. Výsledkem bylo Z, i když na první pohled jsem mi přišlo správně A. U čtrnáctky mi chvilku trvalo, než mi došlo, že nehledám „mezi“ pomníkem a kamennou zdí, ale „mezi“ pomníkem a lineárním hustníkem (ach ty popisy). Přes zeď nebylo možné poznat zákryt, takže jsem nakonec rozumně našla střed kolečka a bylo to jasné. Patnáctka byla také vtipná, tam mi jen vadilo při mé neschopnosti dodržet limit, že musím šlapat až ke stojanu orazit. Být to na průkazky, razím skoro od čtrnáctky. Popis byl severní strana hustníčku. Hustníček byl vysekaný, bylo vidět jen zbytky trčíčí ze země a v místě, kde měl být lampion, totiž mezi hustníčkem a zdí, nebylo nic. Jeden lampion byl na opačné straně pahýlů, druhý u úplně jiného hustníčku o kus výš. K mému překvapení tu ale hodně lidí chybovalo. Šestnáctka, sedmnáctka opět v pohodě. U sedmnáctky mě pobavilo, jak správný lampion koukal přes zeď a jako jediný byl vidět, když se přicházelo k rozhodovacímu stanovišti, takže se dala krásně ověřit jeho poloha vůči lavičce dole v parčíku. Devatenáctka zase nádherná výukovka a bez rozmýšlení dávám Z. U dvacítky jen identifikovat správný zelený proužek uprostřed kolečka a pak se ho dopočítat ve skutečnosti. Po zrušení devítky tedy dvě chyby, které ale hodně mrzí, protože byly úplně hloupé. Mirek sice původně o chybu víc, ale zrušením devítky a desítky se dostává na stejné skóre. Poráží mě na bezchybnou časovku. Celkově končí osmý a já jedenáctá v nebývale velké konkurenci 50 závodníků. Čelo výsledkové listiny obsadili Češi, mezi prvními dvanácti jsou jen dva Poláci, takže pro nás to zas až tak super výsledek není, zvlášť když prvních pět Čechů má plný počet bodů.

Zatímco Alblíci se vydali na závod sousední ještědské oblasti, kde se Slávek po dlouhé době vydal opět na trať H21L a Lucie si poprvé v životě vyzkoušela D40 a hned sáhla po velké bedně, další část oddílu se vydala podpořit Karolínu v boji o nominaci na olympiádu. Na sprinty si Kája dosud moc nevěřila, protože si myslí, že není dostatečně rychlá, ale v Buštěhradě prolétla tratí za necelých 8 minut!, tj. byla o víc jak minutu rychlejší než Lucka Semíková z Kamenice. Protože se ale počítají tři nejlepší výsledky ze čtyř nominačních závodů a v případě shody rozhoduje vedení SSOS, musíme ještě počkat, jak to dopadne. Obě konkurentky mají na kontě dvě první a jedno druhé místo. Rpzhodnutí bychom měli znát nejpozději 3. května. Karolínin mistrovský titul v D14 doplnila Madla pátým místem v D16 a Marek osmým místem v H12. Martina tentokrát dala jen Téčka a posledním losím zástupcem byl V H35 Petr I.

Zatímco my jsme se zabývali „přesnou orientací“, naši běhaví oddíloví kolegové se vydali do Velké Černoce. Pro Karolínu s Madlou to byl zároveň třetí ze čtyř nominačních závodů na letní olympiádu dětí a mládeže. Souboj Semíková vs. Bejvlová tentokrát vyzněl ve prospěch Karolíniny kamenické soupeřky, a tak se bude Kája muset snažit ještě za týden v Buštěhradě. Madla v D16 skončila 6. a možnost nominace se jí už netýká. Poměrně dobře si vedl i Marek, který skončil v H12 třináctý z 26 a nebýt desetiminutové dvojchyby na kontrolách 5 a 6, mohla z toho být i velká bedna. Výsledkový vzestup zaznamenala Monika, která v D45 skončila 18. ze 40. Martina po dvou velkých chybách na začátku až 25. ze 47 v D35. Petr I. v H35 28., Zdeněk V H45 31.

Tento víkend mě čekalo menší dilema, zda vyrazit na blízký žebřík do Velké Černoce nebo pod pardubický Říp - Kunětickou horu na dvoudenní závody v Trail-O. Nakonec zvítězila druhá varianta. Těšila jsem se, protože je pořádal Lešťa, který nevymýšlí žádné záludnosti, ale staví v podstatě výukové kontroly. Navíc na každý závod vymyslí něco zajímavého (naposledy Train-O). Tentokrát to bylo ražení čipy. Dokonce s Hankou natočili instruktážní video :-). Hned na úvod prvního dne nás čekala časovka ještě před startem. Na několik kontrol bylo vidět už z čekacího stanoviště a tentokrát jsem se rozhodla, že budu jako ostatní a lampiony si řádně prohlédnu dopředu. V jednu chvíli jsem měla dokonce pocit, že se Lešťa baví tím, jak si odpočítávám sloupky od plotu. Začala jsem tušit nějakou kulišárnu, která se potvrdila jen, co jsem dosedla na židli a bylo mi představeno 5 časovkových kontrol. Samozřejmě, že většina těch, na které jsme se dívali od čekačky, byla falešná. Časovku jsem zvládla na mé poměry rychle a i když jsem měla dojem, že mám jednu odpověď špatně, protože příslušný lampion se mi při příchodu jevil jinde než při sezení na stanovišti a já ho určovala podle pohledu ze židle, nakonec se ukázalo, že jsem jedna ze čtyř, kteří ji měli celou správně. A navíc bezkonkurenčně nejrychleji. Tím jsem si ovšem vytvořila další pravidlo – čím lepší časovka, tím horší závod. Nic netuše jsem vyrazila s holčičkami na trať a za přemýšlení, kam bude nejlepší umístit stan, aby na mě holky po většinu trati viděly a zároveň je nezajelo nějaké auto z horního parkoviště, kolem kterého vedla trať závodu, jsem začala řešit první úlohu. Lampiony A-B stály u křoví kousek vpravo od pozorovacího stanoviště pro kontroly 1 a 2. Tak to je jasné Z, správná kontrola má být u křoví vlevo. Dvojka je ten víc vlevo, takže A. Třetí kontrola jakési mezi, které za nic na světě nemůžu najít. Dávám Z. U čtyřky správně odpočítávám stromy, pětka mi přijde jasná na první pohled, šestka v podstatě také, ale Kalousek zde pořád něco zkoumá a vyměřuje, tak znejistím a vymýšlím, co by v tom mohlo být. Pak usoudím, že nic a pokračuji k sedmičce, kde nějaký čas trávím vymýšlením, kudy vede vrstevnice a nakonec se rozhoduji pro B. Osmičku si chci prohlédnout shora, což je ztráta času, protože není vůbec vidět. Odspodu je to ale jasné Z, ale stále mám málo zkušeností a tentokrát vyměřuje někdo další, takže také ještě zkoumám, zda při pohledu do skoro neprostupného porostu nevykoukám víc. Devítka údolíčko nahoře, zase něco, co nemám ráda, ale nakonec určuji správně. Desítka mi dá trošku zabrat, protože konec pěšiny, kterou zde označuje mlíko zrovna nesedí s tím, co je v mapě. Nakonec se ale na základě bílého fleku za mnou přesvědčuji, že mám opravdu dát B. Jedenáctka jasné Z, i když ty placaté nosy mi daly zabrat už rok předtím, kdy na nich byla z jiného úhlu pohledu časovka. Dvanáctku zkoumám po vzoru kohosi už po cestě, kdy mi přijde, že je to dost výrazně B. Z pozorovacího stanoviště a okolí už mi to tak nepřijde a nakonec dávám Z. Kontrola byla nakonec zrušená, protože zmapování stromků trochu neodpovídalo realitě. Na třináctce jsem se málem nachytala, ale nakonec jsem ty záhyby vrstevnice rozluštila správně. Čtrnáctka byla až nahoře na hradě a z hlavy se mi zcela vykouřila věta, že Zero tolerance je 10 cm až 5 metrů podle vzdálenosti pozorovacího stanoviště od kontroly. A i když jsem si uvědomovala, že na dálku určuji objekty špatně, stejně jsem se nenechala odradit od pocitu, že kontrola by měla být víc vpravo a hlavně víc dozadu, přišlo mi, že je moc u kraje skály. No, byla dobře, moje odpověď ne. Patnáctka jasná, největší problém bylo na tu dálku najít všechny tři lampiony. U šestnáctky už jsem pocítila únavu ze sluníčka a po dlouhém přemýšlení se rozhodla, že se zařídím podle prvního nápadu a bylo to správně. U sedmnáctky mi nedochází, že správný lampion bych neměla vidět a vyrábím další chybu. Osmnáctka mi přijde v pořádku, jen řeším, zda v tom místě pěšina opravdu končí a jestli to třeba nemá být Z, protože mi to jinak přijde strašně snadné. Nakonec sázím na Lešťu a dávám B. Nos na 19 určuji špatně. U dvacítky chvíli zírám na skupinu kamenů a přemýšlím, než mi dojde, že v popisech trojúhelníček znamená samotný kámen a ne skupinu kamenů. Najdu správný kámen a „mezi“ kamenem a budovou je náhle zcela jednoduché. Razím cíl a v klidu si jdu vyčíst. Ve chvíli, kdy dostávám do ruky lísteček, přichází v tom horku ledová sprcha. Mínus dva body za přešvihnutí limitu. Jednička špatně? Jak to? V tom správném křoví prý byly lampiony. Já je neviděla. Úplně stejná chyba jako před 14 dny na Slovensku. A dvojka? Cože, tam byly tři lampiony? Koukám do popisů a opravdu. A-C. Béčkový lampion byl vzadu, jeden z těch, co náležely pětce. Trojka také špatně. Ukázalo se, že jak plot, tak strom, mezi nimiž to mělo být, byly úplně jiné, než ty, co jsem zvažovala. A hlavně hodně mimo kolečko, což odporuje pravidlům (to jsem sice netušila, ale vysvětluje to, proč jsem hledala jinde. Takže další trailové Waterloo. A nejen pro mě. Mirek byl sice také jeden z těch čtyř, co zvládli bezchybně časovku, navíc zvládl i časový limit, ale chyb měl ještě víc než já, takže skončil právě o časovku za mnou.

Druhý den se začínalo opět časovkou, která byla v prostoru kontrol 12-13 z předchozího dne. Zapamatovala jsem si „svůj“ strom na kupě a od toho odpočítala ostatní lampiony. Byla to sice pomalejší časovka než první den, ale zase správně. Před startem jsem si nastavila budíček, abych nedopadla jako předchozí den. Ovšem věrna novému pravidlu, vytvářím chybu hned na jedničce, když mě zmátlo, že na mapě chybí hrad a nemám dostatečné soustředění na to, abych správně namečovala objekty na svahu pod hradem. Dvojka je lehounká, finta byla pro mě velmi průhledná. U trojky vymýšlím, že by kontrola mohla být o metr víc vpravo a dávám Z. Není. Prostě nějaké moje pochybné výpočty a odhady vzdáleností opravdu nefungují. Pak je vše v pohodě, třináctka mě vyloženě pobavila, až do čtrnáctky, která mi na první pohled přijde jasná. Protože mám ale dojem, že dnes odpovídám nějak moc rychle, dávám si chvíli pauzu a prozkoumávám terén. Přijde mi poněkud členitější, než je namalováno v mapě a tohle šťourání mě stojí bod, protože nakonec dávám Z. U patnáctky už zase uvažuji rozumně a pochválit se musím za šestnáctku. „Mezi“ dvěma objekty, které jsou hodně daleko od kolečka a navíc i od sebe a nedá se pořádně určit, mezi kterými body to má být (kde má ta kupa asi tak patu?). A vylučuji okamžitě. B vypadá dobře, ale při pohledu přes spojnici objektů mi přijde mimo. Soustředím se na střed kolečka (konečně rozumný nápad) a když vymyslím, kde by to mělo být, přijde mi ten B lampion rovněž kousek vedle, ale opačným směrem. To mě přesvědčuje, že to není Z a pípám správnou odpověď. Srázky u sedmnáctky určuji rovněž správně. U osmnáctky bojuji s vrstevnicí a nakonec dávám B, i když původně jsem chtěla dát A. Přijde mi ale, že nos pokračuje za kontrolu, takže to musí být B. U devatenáctky a dvacítky jsem lehce nervózní, že mi ještě nepípal budík, který jsem nastavila na hodinu, abych měla rezervu do 80 minutového limitu. Obě řeším správně, ale devatenáctka je nakonec zrušená. Zato osmnáctku mám špatně. Stejně jako já ji viděli i Pakuo, Magda či Pavel, takže i přes chybu mám radost, že jsem zase udělala pokrok. Lešťa trvá na kvalitě svého laserscanu a chce nám to jít po závodě ukázat, ale bohužel musíme domů, ani nečekáme na vyhlášení. Mirkovi se sice dnešek povedl, nicméně výsledky se počítají za oba dny dohromady, a to už taková sláva nebyla.

Po loňské přestávce „vynucené“ předporodní přípravou jsme letos opět zavítali na kotlářácké závody Velikonoce ve skalách. Nadšení ze šplhu mezi skalami a nějaké to kilo dolů mi dopředu kalilo zjištění, že se k nám do béčkové veteránské kategorie přihlásila i holka, která má výkonostně i na jednadvacítky. A když už teda chce být zbabělá, tak si má závodit alespoň ve své věkové kategorii, což je o pět let výš než já. A vzhledem k tomu, že v Béčkách se vyhlašuje jen první, měla jsem hned po motivaci. Na první etapě startovala víc jak čtvrt hodiny za mnou a doběhla mě u 14. kontroly. Byla štíhlá a rychlá, takže mi její rozhodnutí zase začalo vrtat hlavou. Jen do chvíle, kdy jsem ji potkala na odběhu od předsběrky, ke které jsem se nejprve přes louku do mírného kopce musela dostat. Když jsem od ní odbíhala (tedy jen po té louce, pak už jsem byla zase moc zadýchaná) a prošla tunelem pod železniční tratí, viděla jsem ji znova, jak přibíhá zleva a nechápala jsem, co tam dělala, když sběrka je přece napravo od nás a ona má být dávno v cíli. Etapu vyhrála, ale ten rozdíl nebyl až tak propastný, jak jsem myslela, že bude. Ovšem skoro 60 minut na krátkou trať mi přijde opravdu hodně. Stavitel měl o nás asi lepší mínění. Já jsem nakonec byla pátá a se svým výkonem docela spokojená. Zvlášť když mě Martina, která šla sice D40A, ale měla stejnou trať, porazila jen o necelé dvě minuty. Mirek zahájil 10. místem v H50B, Jakub 9. v H40 a Marek rovněž 9. v H12. Nejlépe si vedla opět Karolína, která v D14 podlehla pouze Švýcarce Aegler. Druhá etapa se ze Zahrádek přesunula do Chlumu a zde nastal konec pohodlíčka. Od auta nás čekal 1,5 km dlouhý pochod rozbahněnou cestou na louku v kraji lesa, kde nebylo nic. Tedy kromě stánků s občerstvením. Toiky už se na shromaždiště dopravit nepodařilo a Kazboš odjel domů hned ze Zahrádek. Přestože se Mirkovi kočár buď bořil nebo sjížděl někam bokem a hrozil převrácením, nebyla jsem schopná rychlosti jeho chůze stačit. Vypadalo to, že tradičně nestihnu start. Nakonec jsem stihla na shromaždišti prohodit ještě pár zdvořilostních vět s Bejvlovými, koupit párek v rohlíku a na startu jsem byla ještě tak brzy, že jsem se stihla vrátit kus zpátky k pití a vypít několik kelímků vody na kuráž. Do lesa jsem šla skoro poslední, ale ani mi to nevadilo. Vadil mi akorát ten Chlum, po jehož úbočí jsme se stále pohybovali a já stále vymýšlela postupy, jak se co nejméně unavit. V nejnižším bodě (tedy kousek nad ním) u šesté kontroly mě doběhla nějaká holka a protože jsme se najednou nebyly schopně rozdělit, byla zjevně z mojí kategorie. Jen o dost fyzicky zdatnější. S mapou jí to šlo hůř, ale snažila se a šla dobře, jen na tím déle přemýšlela. Ve stoupání těsně před osmičkou se mi ji povedlo předejít, ale ona pak utíkala, což mně moc nešlo. Navíc mi začal vypovídat mozek, takže z devítky na desítku jsem se v půlce zcela nesmyslně a proti všem poučkám rozhodla změnit postup, čímž jsem nabrala další dvě minuty ztráty. Na desítce došlo k totálnímu zatmění. Podle mapy jsem šla začátek postupu docela rozumně, vrškem k oplocence, jenže pod oplocenkou byl hrozný bordel, popadané stromy, klacky atd. a k tomu mi spojnice kontrol zakryla hlubokou rýhu přímo u oplocenky, takže jsem si přidala ještě další převýšení, na které už jsem neměla. U oplocenky jsem se rozhodla přestat držet výšku tak dlouho, jak jsem si původně naplánovala a rozhodla se za hustníkem naběhnout do údolí (nikoli se plahočit po vrstevnici nad ním) a rovnou údolím seběhnout na cestu vedoucí ke sběrce. A tak sbíhám jakýmsi údolím a vůbec mě nepřekvapuje, že je najednou vedle mě mýtina, jen se snažím jít cestou nejmenšího odporu, ale už je tu varovný signál „sakra, co je to tam u cesty za oplocenku?“ V mapě nic žlutého oploceného nevidím, přece to nemůže být ta louka výrazně níž, co jsou na ní namalované ty kelímky. Kus vlevo ode mě sedí na nějaké křižovatce rodinka na výletě a sleduje nejprve mě a pak mojí soupeřku, o které jsem si myslela, že už je dávno v cíli a ona přichází z úplně divných míst. Nechápu, nechápu, nechápu. Nedochází mi, že v mapě oplocenku mám, jenže je vyplněná jedovatou barvou privátu, což krásně posekanou louku nevylučuje. Že soupeřka zvolila z desítky odběh spodem a seběhla příliš dolů na cestu, po které teď ke mně přichází. Je však na můj vkus příliš daleko, nechce se mi k ní sbíhat, abych se zeptala a připadá mi to potupné. Zbytek mám poněkud v mlze, nejsem schopná z mapy zrekonstruovat, kudy jsem vlastně šla. Správná cesta se mi zdála moc do kopce a moc zahnutá, tak jsem vyrazila podle té oplocenky. Pak se to dělilo a já volím pravější variantu. Najednou všechny cesty končí, já jsem ve světle zeleném, okolo něco, co by se dalo namalovat jako význačné stromy a přestože v mapě jich je také dost, nemám potuchy, kde jsem. Před sebou nějaké údolí, vlevo dole prosvítá louka. Rezignuji a sestupuji směrem k ní. Vidím skály a najednou už vím, co je to za údolí. Pokračování toho, o kterém jsem si myslela, že jsem jím sbíhala. Dojdu k louce a pohledem na pořadatele sedícího na plachtě s vyskládanými kelímky s vodou se ujišťuji, že je to opravdu třetí kelímek počítáno od cíle. Ach jo. A soupeřka pár metrů přede mnou. Že mě má zase za sebou, ji zjevně povzbudilo, protože ožila a rozeběhla se. A výsledek? Postup 10-11 (sběrka) 17:25 min, ztráta 8:54 min. Tak to bychom měli. Úplně to dnes nevyšlo ani Karolíně, udělala chybu hned na jedničku a pak ještě jednu v závěru a nabrala ztrátu dalších sedm a čtvrt minuty. Marek skončil ve 2. etapě devátý, Jakub polepšení na 7. místo, Mirek osmý. Trénink si přijela zaběhnout ještě Káča, ale závod vzdala. Do nedělního hendikepu jsem se, ač průběžně pátá, nevešla, ale můj náskok na šestou v pořadí byl tak vyskoký, že jsem si v neděli mohla dovolit přijít pozdě na start, a to dobře o 6 minut. Zato pro Karolínu to byla další velká zkušenost. Do hendikepu sice vybíhala s přesně desetiminutovou ztrátu na první Švýcarku, ale pouhých 14 vteřin před druhou Martanovou z Liberce. Okamžitě se seběhly a přes můj pokyn pokusit se všechny okolo vytěsnit se Kája zavěsila na Elin. Neodvážila se jí pustit, ani když ji Elin zavedla do chyby. Tím je doběhla ten den skvěle běžící Švýcarka Holmgard, která ze 4. místa ztrácela na obě své soupeřky přes 3 minuty. V závěrečném finiši se pak Karolíně zamotala větev kolem boty, Karolína upadla a tak tak uhájila třetí pozici. Čtyři vteřiny za Martanovou, dvě vteřiny před zklamanou Švýcarkou. Já jsem si své tři soupeřky, kterým jsem dala svým pozdním příchodem náskok, došla už u 3. kontroly. Obě jsem setřásla výběrem jiného postupu ze čtyřky na pětku. Němka však byla fyzicky zdatná, viděla mě jít k pětce a i když jsem jí pak zase honem zmizela v rýze, doběhla mě u šestky. Cestou totiž byla občerstvovačka a já ji rozhodně nevynechala. Němce se nelíbilo mé hlemýždí tempo, do kopce mě předběhla, ale kontrolu začala hledat na úplně nesmyslném místě o 100 metrů dřív. Cestou ze sedmičky jsem netrefila jedno údolí, což jsem hned zjistila a Němka, která vše oběhla po cestě (nuda, nuda, šeď, šeď), mě na osmičce, kam to bylo od cesty do kopce, zase doběhla. Než namapovala devítku, byla jsem zase pryč a od devítky jsem nasadila běh, protože už mi to přišlo jednoduché a chtěla jsem jí utéct. Nepochopila jsem ovšem terén okolo dvanáctky a na krátkém postupu 11 – 12 jsem nechala skoro tři minuty. Němka se ale přesto neobjevila a do cíle doběhla až ve chvíli, kdy už jsem byla i umytá. Mé konečné 5. místo tak opravdu nikdo neohrozil. Polepšil si Jakub, který se z 8. místa po dvou etapách propracoval až na místo páté v H40A. Marek skončil celkově devátý v H12 stejně jako Mirek v H50B.

Poslední březnový víkend se jen neběhalo, ale i „čučelo“, jak říkají Alblíci nebo „přemýšlelo“, jak říká naše Anežka. Dudíci pořádali v Prostějově první letošní závod v Trail-O a zajistili k němu mimo jiné perfektní zázemí ve skautské klubovně. Nejen, že jsme tam během závodu mohli zanechat holčičky a během první etapy i Přému, ale čekalo tam na nás i občerstvení. To bylo potřeba ochutnat ještě před první částí závodu, což jsem bohužel zjistila až po ní. Zbyly na mě jen sušenky. Časovka byla doslova za dveřmi a sestávala ze tří úloh. Dlouhá zimní přestávka způsobila, že se mi opět vykouřila z hlavy pravidla, takže místo abych se soustředila na to, že to bílé na první mapce je to vlevo ode mě, přemýšlela jsem, jestli je na časovkách možná odpověď Zero. To jsem sice nakonec nedala, ale hned nad druhou mapkou mi došlo, že jsem u první úlohy koukala někam jinam a už mám chybu. Zbylé dvě odpovědi jsem i tak zvládla velmi rychle, tam už nebylo co řešit. První část závodu byla postavena v parku jako A-Z a od počátku se mi zdála docela snadná. U čtyřky jsem chtěla na první pohled razit Z, ale náhle se v mé blízkosti opět zjevil Libor a svým obvyklým zaměřováním mě tak zmátl, že jsem začala o svém rozhodnutí pochybovat a bylo z toho A, první chyba. Pak zase celkem jasná řešení, i když u devítky bylo třeba se trochu snažit, aby člověk zahlédl lampion, který sice nebyl u správného objektu, ale někde být musel a já ho nemohla najít (na rozdíl od Jany Kosťové jsem ho nakonec objevila). Další problém na 11. Moc jsem nerozuměla zákresu, mapová značka „kamenná zídka“ mi příliš neseděla ke kládám. Stejně tak popisek mezi kamenem a zídkou byl dost matoucí. Přemýšlela jsem, jestli kameny v rozích čverce tvořeného kládami nejsou třeba také součástí té „zídky“, aby byla aspoň trochu kamenná, ale jen mě to zmátlo ještě víc. Místo jasného Z, které se mi pořád vkrádalo na mysl (když je to divný, tak je to vždycky Z) jsem nakonec orazila A (když se nad tím ztratí plno času přemýšlením, chce to dát písmenko, říkal kdysi kdosi). Odpolední část proběhla v lesoparku a opět mi přišla dost snadná. Až tak snadná, že když jsem na jedničce během půl minuty odhalila B a ani na zlomek vteřiny o něm nezapochybovala, zapíchla jsem kleště do A. Mispunch. U osmičky jsem dlouho přemýšlela, jak ty dva hustníčky, co na ně není skoro vidět, vypadají doopravdy. Jestli je to Z proto, že lampion není mezi nimi v zákrytu a nebo je blíž k jednomu z nich. A nebo tam něco dělá ta přesahující větev. Nakonec jsem se přesvědčila, že mám dát Z, což bylo správně. Druhou chybu jsem vyrobila na třináctce, kdy jsem našla správný pozorovací úhel a lampion, ale cestou zpět k pozorovacímu stanovišti jsem si to přehodila a orazila souseda. Čtrnáctka se mi vyloženě líbila, ta by se dala použít jako výuková kontrola na záměrné linie. Rychlost řešení dána jen rychlostí jakou jsem došla od jednoho zaměřovacího bodu k druhému. Pak už jen správně spočítat stromy u 16 a 17 a nenachytat se u 18. Čas trochu tlačil, ale nakonec jsem ten správný kámen našla a další Z bylo na světě. Celkově 11. místo (Mirek 13.) mě trochu zklamalo hlavně proto, že chyby byly vlastně hloupé a vše jsem řešila správně. Nakonec je to ale jeden z mých nejlepších rankingových výsledků.

Druhý den jsme se přesunuli do Borského Mikuláše na Mistrovství Slovenska v Trail-O. Shrnuto a podtrženo jedním slovem katastrofa. Tedy nikoli ze strany pořadatele, kdy jsme měli mimo jiné možnost poznat další členy trailově nadané rodiny Furuczů, ale spíš ze strany mých a Mirkových výsledků. Přitom to vlastně mohlo dopadnout docela dobře. Holčičky jsme zanechali na shromaždišti společně s dalšími trail-Očaty a Přemdu vyfasoval Mirek. Bohužel startoval jen chvilku po mě a to se ukázalo jako hlavní problém. Nejprve se projevoval Přemda a hlavně slovenští Trail-O turisté, kterým nikdo neřekl o pravidlu mlčenlivosti. Ale nechtěla jsem prudit a vysvětlovat jim, že mají být zticha, když se šli i s dětmi projít a vyzkoušet tu „divnou disciplínu pro lenochy“. U třetí kontroly tak vyrábím hned první a vlastně jedinou opravdickou chybu. Tam jsem to prostě špatně viděla. Závod v severském stylu pokračoval až do šesté kontroly celkem v klidu, i když třeba čtyřku jsem si šla raději ověřit ještě z druhé strany. Na pětku jsem koukala zprvu zcela bez nápadu, protože jsem nebyla schopná v terénu určit co je co. Nakonec jsem se chytla a když jsem pochopila, že áčkový lampion je v té jámě a dokonce jsem měla dojem, že ji i vídím a ta obrovská kupa s céčkovým lampionem není ta hnědá tečka v mapě, ale elipsa, vyšlo z toho jasně B. Pomohly i dva význačné stromy. Pro jisttu jsem to šla ještě ověřit zpátky k velké cestě a sedělo to. Mirek to viděl jinak, bohužel špatně, protože se mu ty význačné stromy zdály jinde. Šestku jsem ověřovala až moc poctivě a když jsem se ještě ujišťovala hledáním jakéhosi stromu vzadu, promluvil na mě Mirek, což mě tak vykolejilo, že jsem strávila dalších dvacet minut znovu soustředěním a znovumečováním, abych orazila to, na co jsem přišla už předtím. Ale rozhodil mě tak, že bych byla málem orazila i špatné mezistromí. 7, 8, 9 celkem v pohodě a boj začal u skupinky pěti lampionů patřících kontrolám 10, 11, 12.10 mi přišla celkem jasná, 11 po namečování také, ale 12 byla divná. Dle mých zkušeností orazit Z a jít. Jenže já se to zase snažila napasovat na písmenko. Došla jsem až ke 13, což bylo pekelně daleko a do toho mi zapípal budík, že už mi končí mnou nastavený limit pro první část. Takže ještě stres do toho. Nejraději bych si lehla do jehličí a usnula. Místo toho se marně snažím zkoncentrovat. E jsem musela vyloučit, to jsem identifikovala naprosto jasně z obou stran zkoumání co je co. Jenže mi tam nějak nesedělo ani C a ani D. Čím dál jasnější Z, se kterým se ale můj unavený mozek odmítal smířit, takže nakonec druhá chyba. Rychle třináctku. D úplně mimo, jeden lampion moc nahoře už v tom puntíkatém, jeden moc dole. B bych sice možná raději viděla o kousek jinde, ale tohle by Z být nemělo, takže dávám B. Rychle pípám cíl 1 a při zápisu času do karty se dozvídám, že mi na druhou část moc času nezbývá. Celých 20 minut ze 110 min limitu na 9 kontrol a že prý je to ještě výživné. Časovky zvládám rychleji než v Prostějově a navíc správně. Chytla jsem se dvou jam nalevo a navíc si včas uvědomuji, že na časovce není Zero. Start dvě a rychle na zbytek. Črtnáctka jasné C, ale přece jen zase něco vymýšlím a lup, dávám D a další chyba. Zbytečně ztracené dvě minuty hloupého přemýšlení. Patnáctka vypadá také jasně, lampion je skoro u cesty a jáma má být víc v lese. Není vidět a rozhodnutí na první pohled mi přijde moc rychlé, tak ještě chvilku ověřuji a nakonec dávám stejně Z, což je správně. Šestnáctka průchozí kupa, odmítám uvěřit, že by to nebylo ve středu a stavitel chce určitě jen mást ty, co mají moc času na vymýšlení, proč by to nemělo být A. Kámen či spíše lampion úrazu se objevuje v úseku 17 – 18 – 19. Kouká se ze stejného místa a já jako první řeším devatenáctku v domnění, že je to 17. Usoudím, že lampion sedí na místě, co je vprostřed kolečka na mapě a kontroluji popis, abych věděla, kolik lampionů mám odpočítat. Zjišťuji, že koukám na A-Z devatenáctku. Nechám to být a řeším 17, která má společné lampiony s 18. A je jasně mimo, moc vzadu a ani mi nedochází, že je to moje osudné D ze čtrnáctky. Přichází další okamžik či spíše dlouhá chvíle zatmění, díky níž vyrábím dvojchybu. Na nose, kde má být sedmnáctka žádný lampion nevidím a jako pátý lampion počítám devatenáctku. Ačkoli hned zkraje tam nepatřil. Ačkoli na zemi je z mlíka naznačená výseč. Prostě sedmnáctka je jasné Z, lampion tam není a osmnáctka D (E lampion je přece ten devatenáctkový). K dovršení zkázy koukám znovu na 19 a rozhoduji se pro Z. U dvacítky řeším z rozhodovacího stanoviště a ačkoli musím jít dál k 21, razím rovnou D, čehož po dvou krocích lituji, protože z o 2 kroky vpravo umístěného pohledu je to jasné C. Budík znovu pípá, takže rychle určuji objekty u 21 a dávám správně B. 22 je legrační, je tak neuvěřitelně mimo, že tak jasnému Z nemohu uvěřit. Ale razím ho a stíhám limit. Neuvěřitelná bilance pěti chyb na posledních 9 kontrolách s krásnou čtyřchybou na 17-20 mě sráží hluboko do pole poražených. Prostě první jarní zero v mé hlavě. Jsem z toho otrávená, i když by mě mělo vlastně těšit, že kromě jedné jsem všechny kontroly řešila správně, takže do budoucna, až se konečně vyspím... (to už tu ale jednou bylo... a opravdu to pak nabralo směr vzhůru... jenže to mi bylo o patnáct let méně). Mirek mě poráží o tři body, i když ve skutečnosti udělal vlastně víc chyb než já. Ještě cestou z cíle mě přesvědčoval, že 5, 7 a 8 mám jasně špatně já. S 5 i 8 jsem si byla naprosto jistá, takže jsme se skoro pohádali. Nezdála se mi ani sedmička, ale protože vím o své slabosti řešení kontrol na delší vzdálenost, uvěřila jsem mu. Na shromaždišti mi bylo až líto Jána, když jsme se místo jásání nad pěknými závody tvářili kysele nad našimi výsledky. Při vidině dlouhé cesty domů a přenášení rozespalých dětí z auta do postýlek jsme ani nečekali na vyhlášení a nezdvořile ujeli.

Letošní sezóna začala opravdu velmi brzy. Poslední sobotu v březnu byl na pořadu už druhý závod oblastního žebříčku v režii hradecké Slavie. Lidí bylo přihlášených jak na áčkový žebřík a pořadatelé, aby takový nápor zvládli, závod v podstatě rozdělili na dvě části – pro Východočechy a pro Prahu a Středočechy. Závod byl zároveň druhým nominačním závodem na letní olympiádu. Karolína nezaváhala a s jednoznačným náskokem vyhrála. Konkurentka Semíková skončila hluboko v poli poražených. Přesto Kája opět nebyla spokojená, protože ve srovnání s Východočeškami, které se hodnotily zvlášť, by byla až desátá. Trochu ošidné srovnání, když uvážíme, že Kája běhá teprve třetí sezónu všechna rychlejší děvčata byla z velmi silných východočeských oddílů s širokou dětskou základnou a dlouholetou tradicí. S těmi se z naší oblasti může srovnávat možná tak Kamenice (až na tu tradici). Navíc Východočešky běhaly v domácím lese. Madla si oproti minulému týdnu rovněž polepšila. Skončila čtvrtá, i když bohužel před ní byly jen Středočešky, takže čtvrtá i v nominační tabulce z tohoto závodu. Zuzanka dokončila linii na 7. místě. Lucie si to vybrala již minulý týden a v Osečku nedala šanci ani Martině, když doběhla z 37 závodnic v D35 desátá. Do desítky se pak ještě vešel v H35 devátý Jakub. Svoje první běhací závody v tomto roce a premiéru v kategorii H12 zakončil Marek 16. místem. Slávek si netradičně dal H21A a i když 60. místo vypadá nic moc, tak na vítěze měl ztrátu necelých 13 minut a za sebou nechal ještě 31 soupeřů. Honza Haering si zaběhl H21C, Pavel I. pak nestačil v H35 na Jakuba.

 

Přeskočím Jarní skály, kde jsem nejen nebyla, ale nebyl tam tentokrát nikdo, kdo by pro Losa získal nějaké to pódium. I když 6 losíků se o to pokoušelo. Na následujícím oblastním mistrovství v nočním OB v Praze -Přední Kopanině na konci prvního jarního dne jsem sice též nebyla, nicméně tam byla Karolína, a to stačilo, aby se stala přebornicí oblasti v kategorii D14. Tatínek Jakub nebyl jen za doprovod a přidal titul vicemistra oblasti v kategorii H35 (celkově byl 3.). Možná trochu přepálil tempo, protože druhý den dopoledne vynechal třetí kontrolu a byl disk.

V neděli pak Pragovka pokračovala uspořádáním oblastního žebříčku na Juliáně, kde už se nás sešlo z Mělníka 11. Nejlépe opět zaběhla Karolína, která zaostala o pouhých 17 sekund za Luckou Semíkovou z Kamenice. Potvrdilo se, že Karolína postupem do vyšší věkové kategori v ničem neztratila. Sedmnáct sekund ji však velmi mrzelo a nejen proto, že vítězství bylo na doběh, ale především proto, že závod na Juliáně byl prvním ze čtyř nominačních závodů na letní olympiádu mládeže, kam za každý kraj postupuje jen jeden zástupce a jedna zástupkyně pro danou věkovou kategorii, tj. po jednom/jedné z ročníků narození 2003 a 2002 a po jednom/jedné ročníku narození 2001 a 2000. Karolíně je tak největší soupeřkou právě Lucka Semíková, která navíc byla přihlášená i na noční závod, ale nakonec takticky nenastoupila. Druhou mělnickou nadějí, která by mohla promluvit do nominace na olympiádu je Madla. Ta na Juliáně skončila sedmá v kategorii D16 (ze Středočechů 4.). Mládí na Juliáně pak od nás zastupovala ještě Zuzanka v D10L a Klárka Beníšková, která letos postoupila do věkové kategori D12. V kategorii D35 jsme měli dokonce oddílový trojboj, který vyhrála Martina. Lucie mi asi chtěla pozvednout sebevědomí, a tak vyrobila hned na trojku desetiminutovou chybu, čímž se ode mě nechala porazit skoro o tři minuty. Slávek to zvládl lépe než Lucka, i když v H21K soupeřil od nás jen s Petrem I. a skončil 4. Kategorie H45 je po H21L druhou nejobsazovanější kategorií vůbec, a tak je Mirkovo 42. místo rovněž slušný výsledek.

To je nejstručnější hodnocení naší první LOBové sezóny. Ale hezky popořádku. Letos konečně napadlo trocha sněhu i v českých běžkařských oblastech dostupných pro LOBové závody, a tak jsme si na závodní víkend balili lyže hned třikrát. I když tradičně v ne původně plánované, ale dle stavu sněhové pokrývky různě přesouvané termíny. Ne každý se ale mohl migraci termínů přizpůsobit, a tak nás 31. ledna do Vysokého nad Jizerou nakonec dorazilo jen šest. A abychom si to pořádně užili, začalo se rovnou Mistrovstvím republiky na klasické trati. Vzhledem ke svým zdravotním problémům, které se táhly už měsíc, jsem si klasiku netroufla a stala se jen nervní hlídačkou dětí, z nichž každé chtělo samozřejmě něco úplně jiného. Přemeček ječel, protože nechtěl být zavřený v Chariotu, který tentokrát neměl lyže, takže se bořil do sněhu a nešlo s ním pořádně manipulovat a ještě u toho držet lyže a každé další dítě za ruku (nevím, proč naše děti nechtějí pochopit, že ruce mám jen dvě). Anežka se dožadovala doprovodu nejlépe s držením za ruku při lyžařských pokusech na shromaždišti a Šárka nasadila palec, prohlásila, že má hlad, žízeň a chce spát v autě. Na trať se tedy vydali jen Jakub v H35, Martina v D35, Mirek v H45 a Zbyněk v H55. Losáčata zastupoval desetiletý Marek, který se odvážně vydal na trať H14, což je nejnižší možná kategorie v orientačních disciplínách používajících nějaké náčiní (lyže, kolo). Na svém úplně prvním LOBu v životě dojel na krásném 11. místě (z 20) a ze stejně starých kluků ho porazil jen jeden. Na LOBech byli poprvé i Jakub s Martinou. Jakub podpořil Marka též 11. místem, Martina i přes chyby dojela pátá. Mirek při postupu na první kontrolu přehlédl v mapě údolí a nakonec dojel 13., Zbyněk se přidal k mužské většině a skončil rovněž jedenáctý.

Na přespání jsme se uchýlili na chalupu k Bejvlům a bylo tam tak útulno, že na večerní premiérový noční závod v LOB už od nás nikdo nevyrazil. Naše holčičky usoudily, že Marek je skvělý sparingpartner a tak ho neúnavně proháněly po celém domě. Nedostatek odpočinku se projevil druhý den, kdy Marek dojel až patnáctý. Martina, Jakub i Zbyněk shodně osmí, i když Martině to mohlo i cinknout nebýt jedné čtvrthodinové chyby. Mirek se rozhodl šetřit svůj palec a hlídat děti místo mě. Hned při odjezdu ze startu jsem litovala, že jsem poslechla předběžné rady pořadatelů, že si máme vzít práskačky neb sněhu není mnoho a místy budeme dřít. Sněhu bylo ažaž a moje práskací sporteny zažily od posledního lyžování na Mělníku před pěti lety značný posun kvality skluznice směrem dolů. Jely pouze jedním směrem, a to dozadu. Ani do kopce, ani po rovině, ani s kopce, prostě dozadu. Takže kýžený efekt, že sice s kopce nepojedu rychle, zato ale do kopce nebudu podkluzovat ani v úzkých stopách a odťapu si to klasicky, se nedostavil. Své nejspíš udělalo i dalších 10 kg navíc. Jen od sběrky do cíle jsem jela skoro tři minuty a pětkrát odpočívala (na cca sto metrech). Na trati jsem strávila hodinu a půl a jen Martinina čtvrthodinová chyba mě zachránila, aby odstup od předposledního nevypadal tak hrozivě. Na shromaždišti na mě čekal spokojený Mirek, který nechápal, na co jsem si den předtím stěžovala. Přemda celou dobu spal, Anežka se proháněla na lyžích sem a tam od shromaždiště k cíli naprosto sama a Šárka spokojeně cupitala kolem.

Byly to ale pěkně postavené LOBy, z hlediska stavby tratí se mi to opravdu líbilo.

Následující víkend nás ve Studenci čekaly další povedené LOBy. Na start MČR na klasice jsem dolezla (bylo to nahoře na prudkém kopci nad shromaždištěm) s hodinovým zpožděním, ale pořadatelé byli hodní a pustili mě na krabičku. Své výhody to mělo, startovala jsem poslední, daleko za svými soupeřkami, takže se mi nikdo nemohl smát, když jsem zase odpočívala co dvacet metrů. Sprinty na lyžích mám ráda, protože je to hodně kontrol na malém prostoru a jde hlavně o postupy a případné zkracování lesem přes z deseticentimetrové sněhové pokrývky vykukující klacky a větve, což mým práskačkám vůbec nevadí. Mým největším nepřítelem tak zůstalo mírné stoupání v první půlce trati a dlouhý dojezd na sběrku, kde mi to zase nejelo. Na výšlapu do kopce před cílem mě předjel i nějaký dost staře vypadající veterán, který kopec lehce vybruslil. Naštěstí tam ale už nikdo jiný nebyl. Cílovou krabičku jsem musela chvíli hledat, protože cíl už byl sbalený. Přes půl minuty jsem pak ztratila u kontroly číslo 8, kam jsem se rozhodla dojet zkratkou, ovšem kontrola byla na cestě pod srázkem, který se nedal jen tak lehce sjet, protože na něm byly klacky a větve, do kterých jsem se zamotala. Místa na vymotávání tam nebylo mnoho, protože jsem navíc uvízla mezi dvěma stromy. Svou oblíbenost sprintů jsem potvrdila pátým místem v D35, když vítězka si zřejmě spletla kategorii. Naposledy ještě jezdila elitu a druhé z naší kategorie nadělila přes sedm minut (čas 19:57 min). Martina tentokrát musela do práce, tak jsem se neměla ani s kým srovnat. Marek, který by byl navázal na své pěkné výsledky z Vysokého nad Jizerou, neměl bohužel oraženu jednu kontrolu, i když se dušoval, že ji razil. Nebyl jediný, podobně dopadli ještě další dva kluci. Zabodoval Böda, který dojel 3. v H21B, osmý pak Mirek H45 a 11. Jakub V H35.

Odpoledne byly na pořadu štafety, a to přímo Mistrovství republiky. My postavili jen jednu veteránskou H105 ve složení Böda – Mirek - Jakub. Výborně zajeli především „mlaďoši“ Böda s Jakubem a nakonec z toho bylo krásné 4. místo.

Na přespání jsme se pozvali ke Klapkům do Vrchlabí a tedy tak nějak si představuji svůj návrat z LOBu domů. Sotva jsme stihli vynosit věci z auta k nim do obýváku, umýt si ruce a už na stole čekala naservírovaná večeře. Hlavní chod byl doplněn salátem a několika druhy moučníků a nápojů. Ke všemu to vypadalo, že nás Klapkovi rádi vidí i přesto, že druhý den museli vstávat ve 4 hodiny, aby včas dojeli na start Bedřichovské pětihodinovky.

V neděli losí řady značně prořídly a na trať jsme vyjeli jen já se Zbyňkem. Oba jsme skončili shodně pátí. Já jsem opět doplatila na to, že jsem se neodvážila vzít si dobré lyže. Dvakrát jsme přejížděli celou mapu od severu k jihu a v těchto téměř rovinatých lučních pasážích bych to v pohodě ubruslila. Jenže sporteny pod mou váhou neklouzaly ani trochu, a tak mě třikrát po jejích chybách předjížděla ta samá soupeřka, až mi definitivně ujela. Přesto se mi povedlo získat cenný skalp Helči Zakouřilové, která v mapě přehlédla třetí kontrolu a neorazila ji.

To nejlepší nakonec platilo i v případě letošních LOBů. Nemyslím to ani tak, co se pořadatelství a stavby tratí týče, protože to se mi líbily všechny troje LOBy, ale především pro losí výsledky. Bejvlovi se konečně rozjeli a když se k nim přidala při závěrečném víkendu v Abertamech 21. - 22. 2. 2015 i Karolína, tak to v úvodním závodě, kterým bylo Mistrovství ČR na krátké trati zacinkalo hned dvakrát. Karolína při svém prvním LOB startu v životě dojela třetí v kategorii D14. A že letos to nebylo třetí ze čtyř jako v dřívějších letech, ale sjela se konečně pořádná konkurence, v tomto případě 14 závodnic. Přidala pak ještě 6. místo z odpoledního sprintu a bramborovou medaili z nedělní klasiky. Na Jakubových výkonech bylo vidět, že už má dva víkendy LOBování za sebou, protože k bronzu z Veteraniády na krátké trati v kategorii D35 přidal odpolední brambory ze sprintu a další bronz z nedělní klasiky. Martina hned po startu krátké trati ztratila čip a zjistila to až u první kontroly, zatímco já si vzala konečně pořádné lyže, takže se mi ji konečně podařilo porazit :-). Vyčerpalo mě to však natolik, že do odpoledního sprintu jsem už nenastoupila. Pořadatelé se nejspíš rozhodli, že odpadlíky, co se ani nedostaví ke startu, nebudou tolerovat a nejenže zařadili mé jméno do výsledkové listiny, ale navíc k němu místo abs napsali potupné DISK. Trochu to napravili v neděli, kdy jsem se předvídavě přihlásila do Téček a skončila druhá. Pořadatelé pak vyhlášení zakončovali dle jejich slov „nejprestižnější kategorií“, a to kategorií T, takže jsem dostala i diplom :-). Možná bych neměla příliš upozorňovat na fakt, že trať T rovnala se trati D14, neboť Karolína byla o 6 minut a 10 sekund (při jejích 40 min závodu) rychlejší než já ;-) Poprvé se na LOBech objevila i Madla, která ovšem doplatila na rodičovskou péči. Na sobotní Mistrovství ČR na krátké trati ji nepřivezli vůbec a na odpolední sprint pozdě, takže nestihla ani svůj start. Ji na krabičku nikdo vystartovat nenechal (nebyla na startu zdaleka poslední), a tak z toho bylo až 10. místo v D17. V neděli pak doplatila na nedostatek zkušeností při překonávání jedné pasáže, ale i když byla ze svého výkonu hodně zklamaná a obsadila opět 10. místo, její výkon byl ve srovnání s těmi nejlepšími o dost lepší. Marek pokračoval ve svých podle mě slušných výkonech a i když podle umístění to vypadá, že se zhoršil (16., 14. a 18.), není to tak zcela pravda, protože konkurence se oproti předchozím víkendům rozrostla na 24 závodníků a většina z nich byla o dva až tři roky starší než Marek. Jediným naším zástupcem v hlavní mužské kategorii byl Böda, který na sobotním mistrovství ČR skončil na 40. místě, na sprintu vystřídal u synka svou těhotnou ženu Kristýnu, která v kategorii D21 dojela 17. a v neděli pak již v kategorii H21A dojel 16. Mezi veterány pak za nás kromě Jakuba závodil Mirek v H45 (19., 8., 15.) a Zbyněk v H55 (12., 5., 11.)

V konečném hodnocení žebříčku LOB (počítalo se 5 nejlepších závodů z 8) to pro nás dopadlo následovně: D14 Karolína 9. místo (pouhé tři závody), D35 Martina 3. místo!, Markéta 9. místo, H35 Jakub 3. místo!, H45 Mirek 11. místo. Karolíně její výkon na MČR na krátké trati stačil na zisk licence A, Bödovi výkon v tom samém závodě na zisk licence B pro příští sezónu.

Protože jsem vloni dost nestíhala a nikdo další se k psaní neměl, vyvěšuji jen jakési shrnutí naší činnosti za loňský rok. Redakčně upraveno panem Martinem Klihavcem si to bude možné přečíst i v mělnické kronice.

V roce 2014 měl klub 63 členů, z toho 46 aktivních s registrací alespoň na jednu disciplínu orientačních sportů. 38 členů se registrovalo pro pěší orientační běh (OB), 12 pro lyžařský orientační běh (LOB), 3 pro orientační jízdu na horských kolech (MTBO) a 12 pro Trail-O (disciplína vhodná i pro různě tělesně hendikepované sportovce, kde není rozhodující hybnost, ale pouze hlava). Věnovali jsem se jak činnosti závodní, tréninkové a vzdělávací (kroužek orientačních sportů určený dětem), tak i pořádání závodů a mapařské činnosti.

Závodní činnost

Zúčastnili jsme se více než 70 závodů v pěším orientačním běhu, Trail-O a orientační jízdě na horských kolech, z nichž některé byly víceetapové a vícedenní. Z mezinárodních závodů byla nejvýznamnější účast na 50. ročníku slavného závodu O-Ringen ve Švédsku, který je nejslavnější a nejrozsáhlejší (v roce 2014 byla účast více než 21 000 závodníků) akcí orientačních sportů vůbec. Miroslav a Markéta Šimkovi zde absolvovali pětietapové klání v Trail-O a v kategorii Elite obsadili 41., resp. 43. místo. Z domácích závodů jsem se zúčastnili většiny vrcholných podniků, tj. v pěším orientačním běhu Mistrovství ČR a Veteraniády na krátké trati v Adršpachu, klasické trati v Holičkách u Stráže pod Ralskem, MČR a Veteraniády klubů, družstev a oblastních výběrů ve Starém Plzenci, dále v MTBO MČR na krátké trati a na klasické trati v Mostku a MČR ve sprintu ve Skelné huti. Dále také Mezinárodního mistrovství České republiky v Trail-O v Prachově a Temp-O pod Kunětickou horou.

Rok 2014 byl teprve druhým rokem existence našeho klubu, přesto jsme zaznamenali již několik úspěchů, především mezi mládeží. Celkově jsme ze závodů různé úrovně od oblastních až po národní přivezli 32 (15-14-3) medailových umístění v dětských a žákovských kategoriích a 14 medailových umístění (0-5-9) v kategoriích dospělých.

Nejúspěšnější závodnicí mělnického klubu se stala bezesporu Karolína Bejvlová (nar. 2002), která dokázala vyhrát jarní část středočeského žebříčku v kategorii mladších žákyň a zajistit si tak vyšší výkonostní třídu, tzv. licenci B, která jí pro příští rok umožňuje nejenom start, ale i započítávání výsledků do žebříčku B Čechy. Karolína se stala mistryní středočeské oblasti v nočním orientačním běhu, mistryní středočeské oblasti na klasické trati a vícemistryní středočeské oblasti na krátké trati. Dalšími významnými úspěchy byla nominace a účast na celorepublikovém Vyzývacím poháru mládeže v Mikulči u České Třebové ve dnech 24. a 25. května 2014, kde svými výkony ve štafetách i individuálním závodě významně přispěla k celkově 2. místu středočeské mládežnické reprezentace a dále 4. místo z Mistrovství republiky oblastních žákovských výběrů ve Starém Plzenci v říjnu 2014 (celkem 36 žákovských výběrů z 10 oblastí). Společně s Marií Machovou a Dorotou Tichou získala titul Mistryň středočeské oblasti žákovských štafet v Praze – Krči dne 24.9. 2014 v kategorii starších žákyň. Vyhrála i celkové hodnocení Poháru mládeže v kategorii dívek 6. a 7. tříd. V disciplíně Trail-O získala v kategorii Junior (0-18 let) jedno druhé a jedno třetí místo ze závodů Temp-O a dvě třetí místa ze ze dvou závodů Českého poháru v Trail-O klasice. Již zmíněná Marie Machová (nar. 2000) přidala k titulu ve štafetách další tři medailová umístění z individuálních závodů (1-2-0), v celkovém hodnocení Poháru mládeže obsadila 2. místo mezi dívkami z 8. a 9. tříd. a podobně jako Karolína Bejvlová si vyběhla licenci B. Zároveň se stala nejúspěšnější mělnickou juniorskou závodnicí v Trail-O, když získala jednu zlatou a jednu stříbrnou medaili ze závodů Českého poháru v Trail-O. V závodě Temp-O (obdoba sprintu v klasickém orientačním běhu), konaném 4. června v pražských Ďáblicích nejen zvítězila v kategorii Junior, ale zároveň porazila i českou Mistryni světa vozíčkářku Janu Kosťovou. Marek Bejvl se stal vicemistrem středočeské oblasti na klasické trati, Radek Duchoslav vítězem Poháru mládeže mezi chlapci 4. a 5. tříd, přestože věkově spadal ještě do kategorii nižší. Společně s Annou Machovou pak tito tři vybojovali 2. místo na Mistrovství středočeské oblasti žákovských štafet.

Mezi největší úspěchy dospělých můžeme počítat nominaci manželů Šimkových na dubnové Mistrovství Evropy v Trail-O, které se konalo v portugalské Palmele. Vzhledem ke kolizi s termínem porodu jejich třetího potomka, museli tito účast bohužel odmítnout. Ze závodů v pěším orientačním běhu přivezli dospělí celkem 14 medailových umístění (0-5-9). Nejúspěšnější mělnickou závodnicí hlavní dámské kategorie (21 až 34 let) se stala Lucie Alblová (0-1-2), která navíc přidala jedno druhé umístění z kategorie nejmladších veteránek a 19. místo z MČR v orientačním běhu na krátké trati v kategorii nejmladších veteránek. Miroslav Albl pak ke dvěma bronzům v hlavní mužské kategorii z oblastních závodů přidal 24. místo z MČR na klasické trati mezi nejmladšími veterány. Z veteránek pak nejvíce medailových umístění získala Martina Bejlová (dvě třetí místa v kategorii nejmladších veteránek 35 – 44 let), z veteránů Miroslav Šimek, který skončil 3. v kategorii H50 (muži 50-54 let) na mezinárodních třídenních závodech Velikonoce ve skalách. Na MČR v MTBO dojel na 14. místě v závodě na klasické trati a na 13. místě v závodě na krátké trati v kategorii H50.

Pořadatelská činnost

V roce 2014 jsme uspořádali 3 závody, a to Jarní orientačně-poznávací běh Mělníkem, závod Temp-O a Závod Trail-O. Jarní orientačně poznávací běh Mělníkem byl uspořádán ve spolupráci s paní učitelkou Koláčnou ze ZŠ Jungmannovy sady a byl určen pro děti z této školy. Zhruba tříhodinová odpolední akce sestávala ze dvou částí. První část byla vědomostní, žáci obíhali či obcházeli předem určená stanoviště (muzem, knihovna, studna, mělnická věž, zámek apod.), kde zodpovídali pro ně připravené dotazy. Druhou částí byl orientační závod v okolí školy. Akce byla uspořádána v rámci Dnů orientace v přírodě, podporovaných komisí rozvoje Českého svazu orientačních sportů.

Závody v Temp-O a Trail-O byly uspořádány v Horním Bezděkově na mapě Brdce, na jejíž tvorbu přispělo lehce i město Mělník. Své celoroční zkušenosti zde zúročila Markéta Šimková, která poslední závod v Trail-O v roce 2014 dokázala vyhrát, a to v té nejlepší konkurenci českých Trail-O závodníků.

Kroužek orientačních sportů

Kroužek orientačních sportů funguje na Mělníku od září 2012 pod vedením Markéty Šimkové. Kroužek se schází na ZŠ Jungmannovy sady, nicméně je otevřen i dětem z dalších škol. Dochází sem i děti ze ZŠ J. Seiferta či mělnického gymnázia. V roce 2014 navštěvovalo kroužek 13 dětí. Většina dětí navštěvujících kroužek je zároveň členem SK Los Mělník, ale není to podmínkou. Nejúspěšnějšími odchovanci kroužku jsou Karolína Bejvlová a Marie Machová. Kromě pravidelných schůzek se děti zúčastnily i 4 náborových závodů pro školy Pohár mládeže, které pořádal klub orientačního běhu Roudnice nad Labem a děti kromě jednotlivých výborných výsledků přivezly i skvělé výsledky z celkového hodnocení (viz výše).

Mapařská činnost

V roce 2014 vydal SK Los Mělník výukovou mapu Tyršák, na jejíž vydání velkou měrou přispěl Český svaz orientačních sportů. Mapa slouží především pro potřeby kroužku orientačních sportů a náborové akce.

Ďáblické Temp-O se velmi vydařilo Madle, která zvítězila v kategorii Junior a ve společné výsledkové listině s dospělými obsadila skvělé 8. místo mezi 42 závodníky. Ještě o jedno místo lépe dopadla Martina, která měla stejný počet správných odpovědí jako já, byla však při odpovídání výrazně rychlejší. Oběma se tak podařilo porazit jednoho z největších favoritů tohoto závodu – Tondu Forsta, který ač věkem junior, je rozeným Temp-O specialistou a i jeho rodiče si považují za čest, když ho v této disciplíně porazí :-). V konkurenci 14 juniorů obsadila Karolína 4. místo (celkově 12.), když od bronzu v této kategorii ji dělila pouhá vteřina. Já jsem se tentokrát pokusila méně myslet a rychleji odpovídat a i když za rychlostí Karolíniných odpovědí stále dost zaostávám, podařilo se mi konečně porazit i Mirka. Marek skončil v juniorské kategorii sedmý. Dalším rychlíkem je Jakub, který sice měl správně jen 6 odpovědí, ale i tak skončil ještě v druhé třetině výsledkové listiny. Pokud jde o „správnost“, trumfl ho již jen jeden závodník, který měl správně pouhých pět odpovědí. Naopak na správnosti si dal záležet Honza Haering, který trefil 18 z 24 kontrol (nejlepší Libor Forst určil správně 20), ovšem díky dlouhému přemýšlení skončil jen místo před Jakubem.

Byly zveřejněny konečné výsledky jarního žebříčku mládeže středočeké oblasti v orientačním běhu. V kategorii D12 vyhrála Karolína před trojblokem kamenických závodnic a zcela bez pochybností získala licenci B. V konečném pořadí žebříčku skončila v kategorii D14 čtvrtá Madla. Tím si rovněž vysloužila licenci B, přestože se „orienťáku“ věnuje teprve rok. V desítkách se licence nepřidělují a naše děti, které navíc neodběhaly ani plný počet závodů (započítavalo se 6 nejlepších výsledků z 9), skončily následovně: v D10 Klárka 13., v H10 Marek 6., Ráďa 12., Jirka 14. a Kuba 21. V H12 a v H16 se objevují ještě Vít s Honzou. Jejich jediná účast na žebříčkovém závodě jim ale bodově nestačila na to, aby byli započítáni do číslovaného pořadí.

O víkendu uspořádali v prostoru loňských závodů ŽB v Janově u Rakovníka slánští a kladenští pořadatelé tři závody. V sobotu dopoledne krátkou trať, odpoledne sprint a v neděli klasiku. Nedělní klasika byla pro kategorie DH10 – DH21 zároveň oblastním mistrovstvím a naše losáčata byla velmi úspěšná, protože ani jedno ze zúčastněných nezůstalo bez medaile. Karolína se stala mistryní středočeské oblasti v kategorii D12, Marek konečně zaběhl čistý závod a stal se vicemistrem středočeské oblasti v kategorii H10 a první letošní medaili si z běhacího závodu odvezla i Madla, která skončila v kategorii D14 třetí. Mezi dospělými byla Martina 6. v D35L, Jakub 7. v H35L a Petr I. 4. v H35K. Pár fotek najdete ve fotogalerii.

Za jiné situace by to vypadalo na velké dilema, kam jet. Tradičně jezdíme na Litoměřický tulipán, ale protože Madla s Karolínou si díky svým dosavadním výsledkům brousí zuby na Béčko a další závod, i když jen sprint, se běžel ve stejném termínu v Praze na Hájích a já už nějaký čas nemohu běhat, ba skoro chodit, začalo vše hovořit spíš pro Prahu. Když navíc Forsti vynesli trumf v podobě Májového Temp-O, bylo v Mělníku rozhodnuto.

Více...

Na základě výsledků z letošních závodů, především závodů Středočeského žebříčku, byly Madla s Karolínou nominovány do krajského žákovského výběru pro Vyzývací pohár, který proběhne ve dnech 23. - 25.5. ve Svitavách. Středočeši obhajují 2. místo z loňského roku, tak držme děvčatům palce, ať přispějí minimálně ke stejně dobrému výsledku.

V sobotu 26. dubna jsme využili další příležitosti zúčastnit se závodu v bezprostřední blízkosti Mělníka. Na oblastním mistrovství pražské a středočeské oblasti na Čertových hlavách v Želízích se představilo 19 zástupců Losa, z nichž dva se vrátili i s medailí. Karolína se stala vícemistryní středočeské oblasti v kategorii D12 (celkově 4. z 35), Slávek pak byl třetí v hlavní mužské kategorii H21L. O další možnou medaili se mohli postarat Vít Ždimera v kategorii H12, který byl ale disk, a Madla v D14, která skončila na pěkném 5. místě (celkově 8. z 33). Zbylí losové soutěžili v kategoriích, kde se oblastní přebor nevyhlašuje, a tak zapisuji jen jejich celkové pořadí mezi závodníky ze všech tří oblastí, pro které byl závod vypsán jako soutěžní do žebříčku (pražská, středočeská, ještědská).

Více...

Tradiční tříetapové závody měly letos centrum na louce u Kozel. Pro většinu losů to bylo i první srovnání se závodníky ze zahraničí. Kromě Mirka, který snad nevynechal jediný ročník od doby, co začal běhat a navíc byl přihlášen jen do kategorie H50B, se všichni ostatní cítili ve skalách marní a ztracení. Karolína, která uvykla v posledních týdnech na samá medailová umístění, byla zklamaná, že je najednou po první etapě až dvanáctá, ve druhé zaběhla až čtrnáctý nejlepší čas a do nedělního hendikepu tak vybíhala na desátém místě s víc jak čtvrthodinovou ztrátou na stupně vítězů. I tak ale předvedla tři pěkné vyrovnané výkony jen s občasnou menší chybou a obsadila celkově 9. místo z 19 děvčat klasifikovaných ve všech třech etapách. Madliny výkony měly opačný trend. V prvních dvou etapách udělala sice nějaké chyby, přesto do hendikepu vybíhala jako sedmá s ani ne čtyřminutovou ztrátou na třetí místo. Bohužel si to vybrala právě ve třetí etapě, kdy na třetí kontrolu nechala deset minut a nakonec se propadla na celkově desáté místo z 19 dívek, které absolvovaly všechny tři etapy. Ani Martina s Jakubem nebyli svými výkony příliš nadšeni. Jakub se obzvlášť „vyřádil“ ve třetí etapě. A tak kromě Mirka, který nakonec doběhl na celkově 3. místě, byl nejspokojenější Marek. Ten odjížděl na závody s vidinou zkažených velikonočních prázdnin, což si potvrdil hned v první etapě, kdy na druhou kontrolu opět odběhl opačným směrem a nechal v lese svou již tradiční půlhodinku. Ve druhé etapě si ale konečně vzpomněl, že do lesa nosí i buzolu, všechny odběhy si ohlídal a najednou z toho bylo 6. místo. Do hendikepu tak vyrážel jako devátý a pátým nejrychlejším časem ve třetí etapě se v celkovém hodnocení posunul ještě o příčku výše.

Na webu pořadatele visí zajímavá výzva pro programátory na rozvoj nového „pořádacího“ software, ke které se ráda připojuji. Plně sdílím Dlouhých názor na oorg a OB Hanou, kterou jsem doposud používali my, bude s vyššími verzemi windows čím dál těžší rozchodit.

V sobotu nás čeká oblastní mistrovství na krátké trati, které proběhne na Čertových hlavách u Želíz. Blíž k Mělníku už to snad ani nejde, takže, kdo se ještě nepřihlásil, nechť si pospíší.

Karolína v sobotu závodila v podolském bazéně, a tak se sprintu mezi paneláky a psími hovínky o kousek vedle v Praze na Chodově z našich dětí zúčastnila pouze Madla. Podala pěkný vyrovnaný výkon bez chyb a v kategorii D14 obsadila 6. místo. Mezi dospělými jsme měli rovněž jediného zástupce, a to Pavla Izáka, který skončil 21. v H35.

V neděli se na start závodu v Jevanech postavilo celkem 13 losích borců. Madle se podařilo tentokrát porazit i nejkvalitnější závodnici startující v její kategorii - Vyhnálkovou, která má  licenci A a vyběhla další bramborovou medaili. Svou sbírku medailových umístění rozšířila i Karolína, která ke svým letošním úspěchům přidala 2. místo. Zuzanka se tentokrát vydala sama na trať D10L a doběhla devátá. Po dlouhé době se na závodech objevili Ždimeři a zadařilo se obzvlášť Honzovi, který skončil v H16 rovněž devátý.

Na třetí závod středočeského žebříčku vyrazili pouze Nápravníci, kteří vše pojali jako celodenní nedělní výlet. Přibrali Karolínu, která se, povzbuzena úspěchem z Divoké Šárky, rozhodla přidat, aby vykompenzovala plánovanou neúčast v dalším týdnu. Se svým výkonem ale příliš spokojená nebyla, i když mezi děvčaty z naší oblasti skončila na druhém místě. Vměstnalo se však mezi ně ještě dalších 10 soupeřek ze západočeské oblasti a Karolína tak doběhla celkově 12. z 26. Nezadařilo se ani Jiříkovi, takže nejlépe nakonec dopadl velký Jirka, který v kategorii H45K skončil devátý.

V předvečer tohoto závodu proběhl v Nebušicích za tradičně nižší účasti oblastní přebor v nočním orientačním běhu. Kromě Karolíny, která běžela v D14 (nižší věková kategorie nebyla vypsána) se do tmy odvážil i její bratr Marek běžící společně se svým tatínkem v kategorii MIX. A rozhodně neběžel jen za ním, ale projevil se jako vzorný žák z kroužku orientačních sportů, když hned na začátku poučil svého tátu, že ten lampion, o který jeho táta zakopl se slovy: "S...., co to tady je?" je reálný mapový start. To bohužel uniklo Karolíně, takže se hned na první kontrole setkala se soupeřkou vybíhající o osm minut později. Karolína se měla původně poměřit s Madlou. Ta ale nakonec po malování a úklidu u nich doma nedorazila, protože se jí povedlo si narazit oko, a to tak pěkně, že ještě o dva dny později na tréninku ho měla pěkně oteklé a hýřící všemi barvami. Karolína nakonec ve slabé konkurenci skončila druhá, Marek s Jakubem kategorii MIX vyhráli.

V neděli již ve své věkové kategorii D12 Karolína sice zaváhala při postupu na 4. kontrolu, kde nechala přes dvě a půl minuty, přesto dokázala porazit všech 23 soupeřek a vyhrát s poměrně velkým náskokem. Madla i s fialovým okem a pomalejším vstupem do závodu vybojovala bramborovou medaili. Klárce se oproti předchozímu týdnu tolik nedařilo a po dlouhém hledání první kontroly obsadila nakonec v kategorii D10 13. místo. Svůj první letošní zásek si vybral Jiřík, který cestou na čtvrtou kontrolu někde nechal 14 min a připravil se tak o další umístění v první desítce. Stejně tak Marek, který tradičně vyběhl od startu na opačnou stranu (poučku o správné orientaci mapy do hlavy ani po roce a půl stále nedostal). Chyby se nevyvaroval ani na 4. kontrole a skončil tak až šestnáctý.

Naopak zazářili Jakub s Martinou, kteří se na tento závod dohlásili až na místě. Martina opět poskočila vzhůru výsledkovou listinou a v D35 skončila 15. z 31. ve skvělém čase. Jakub běžel za hranicí svých mapových, a dle svých slov i fyzických, možností a v H35 skončil na vynikajícím 6. místě. Mirek doběhl 30. v H45 a Jirka ve stejné kategorii 40. a definitivně se tak odloupl ode dna výsledkové listiny, kde se pohyboval na podzim při svých prvních OB pokusech.

Kdyby někdo vyhlásil soutěž o nejhorší liniovou trať roku, stavárenskou bych, stejně jako na podzim na Cukráku, okamžitě nominovala mezi horké kandidáty. Už od pohledu na mapu vypadala hrozně a když mi ještě Mirek řekl, že od trojky musel obě holky postupně vynést, jak byl svah prudký a kluzký, byla jsem ráda, že jsem zůstala doma, protože bych asi musela čekat na nějakého ochotného tatínka, který by obě holky snesl a následně vynesl. Přitom, kdyby se ta trojka a možná i čtyřka, vynechaly, mohla z toho být při daných možnostech docela slušná linie se zkracovačkami.

V sobotu 22. března jsem se vypravili v hojném počtu 19 účastníků na závod oblastního žebříčku do blízkých Libotenic. Nejlepší z nás byla Karolína Bejvlová, která se opět vyvarovala zásadních chyb a v kategorii D12 skončila na výborném 3. místě mezi šestnácti běžkyněmi v této kategorii. Madlu většina mezičasů řadila na celkové 2. až 3. místo, udělala však zásek na 3. i 4. kontrole, a tak pouze v kategorii D14 zopakovala své 7. místo z předchozího týdne. Konkurence v této kategorii byla o něco větší - celkem dokončilo 21 děvčat do 14 let.

Mile překvapily i menší děti. Klárka Beníšková trhla všechny své dosavadní rekordy v pobytu na trati, když v lese strávila pouhých 30 minut a obsadila 6. místo v D10. A že se přitom v lese bylo na co dívat a čím se kochat! Klárka je totiž známá víc než závodními ambicemi především kocháním se a pozorováním všeho živého i neživého kolem sebe. Opět překvapil i Jiřík, který porazil zbylé kluky a v kategorii H10 skončil těsně za první desítkou, když obsadil 11. místo. Pouze o půl minuty byl pomalejší Kuba Hampl, který skončil 12, dále 15. Ráďa a 16. Marek. Všichni čtyři kluci se vměstnali do intervalu 3 a půl minuty.

Naši dosud nejlepší dospělí Slávek s Luckou se letos omezují pouze na Káčka, a tak je celkem bez překvapení, že Slávek skončil 3. a Lucka 4. V H21K doplnil Slávka 29. místem Pavel. Nadále se zlepšují mělničtí, když Martina skončila v D35L na 17. místě z 24 a Jakub dokonce na 14. z 29. Velký Jirka, který se musel přehlásit z L do K kvůli dalším dvěma navazujícím akcím dne, aby vše stihl, doběhl V H45K na 6. místě, Mirek pak v H45L 23. Já se zmohla akorát na linii s holčičkami a bylo vidět, že tentokrát ji stavěl někdo, kdo má zkušenosti s malými dětmi. Z trati byla nadšená i Vendula, která doprovázela Honzíka. Nejrychlejším losáčetem na HDR byla Zuzanka, která celou cestu poctivě utíkala a skončila šestá.

Jak už sám název napovídá, prvním letošním jarním závodem v pěším OB byl pro nás tradiční závod na Podkosti. Nové dresy od Sivenu se rozhodlo prověřit celkem 12 losů, losic a losáčat. Dresy zřejmě přitahují pozornost i při samotném závodě, protože pokaždé, když jsem zahlédla mezi stromy svítící losí dres, vlál za ním ještě nejméně jeden závodník. Rekordmankou byla asi Madla, která kolem nás prosvištěla s navěšeným osmihlavým autobusem na zádech.

Více...

Přestože LOBová sezóna nebyla v tu chvíli ještě zcela odpískána (pořadatelé posledních LOBů přeložené na víkend 15. a 16. 3. možná ještě doufali v zázrak), my jsme již zahájili jarní sezónu. Pravda, Praga Magica byl závod ještě oficiálně zařazený do seriálu závodu Pražské zimní ligy, nicméně počasí bylo už v sobotu dopoledne hodně jarní. Madla se rozhodla zmenšit bodovou ztrátu, kterou má na Karolínu v celoroční bodovací soutěži a přesvědčila rodiče pro dřívější návrat z jarních prázdnin a možnosti startovat nejen na závodě Praga Magica, ale i na navazujících závodech Českého poháru v Trail-O a Temp-O. Karolína se však získaného náskoku nemínila vzdát a přesvědčila své rodiče k témuž. V sobotu dopoledne nás tak při "pražských Benátkách" reprezentovala nejen Madla, ale i kompletní Bejvlovic rodina. A rozhodně se nikdo z nich neztratil. Tento rok probíhal již šestý ročník a mezi povětšinou pravidelnými účastníky vynikl Jakub, který v konkurenci 276 závodníků bez rozdílu věku a pohlaví obsadil celkově skvělé 38. místo jen necelé dvě minuty za Lukáškem či necelé tři za Kožichem. Přitom porazil mnoho dalších, výrazně zkušenějších borců. Výborně mu sekundovala Martina, která neskrývala nadšení z toho, že porazila i Madlu s Karolínou.

Více...

Valná hromada SK Los Mělník se uskuteční v pátek 10. ledna 2014 od 18 hodin u Němého medvěda v Mělníku. Jako doprovodný program proběhne cca od 18:30 hodin noční orientační závod centrem města. Zváni jsou i zájemci z řad veřejnosti. Start bude u Němého medvěda.

Jana Kosťová potvrdila svou formu i v dnešním druhém závodě a stala se tak mistryní světa v Trail-O v kategorii Para. Stříbrnou medaili v té samé kategorii vybojoval Pavel Dudík. V kategorii Open skončil Lešťa nakonec šestý. Vyrovnanými výkony po oba dva dny si 11. místo zajistil Petr Dudík. Výrazně lépe se dnes vedlo i Mirkovi, který s dvěma chybami a velmi rychlou časovkou obsadil v dnešním závodě 15. místo. V celkových výsledcích MS se tak posunul o deset příček výše a obsadil konečné 35. místo. Skvělé výkony se však bohužel nepromítly do soutěže družstev, kde naše družstvo ve složení Jana Kosťová, Pavel Dudík a Lešťa nakonec skončilo až sedmé.
Zítra je na pořadu závod v Temp-O, ve kterém rozhoduje čas strávený na kontrolách. Největší českou nadějí byl před odjezdem Lešťa, kterého doplní Jana a Pavel.

Dnes začalo ve Finsku Mistrovstí světa v Trail-O, na které odjel i Mirek. Českým reprezentantům se první soutěžní den velmi dařilo. V kategorii Para vyhrála s velkým náskokem vozíčkářka Jana Kosťová, úspěšně jí zcela doslova sekundoval (2. místo) Pavel Dudík. Ten sice není na vozíku, ale to je v kategorii Para s výjimkou Čechů málokdo a všichni pajdající (po pravdě jsem na vlastní oči neviděla pajdat jediného Seveřana, někteří mi dokonce přišli zdatnější než lecjaká OB těhulka) tak oproti sedícím mají nespornou výhodu většího rozsahu pohybu a většího zorného pole. V kategorii OPEN (rozuměj ti bez jakéhokoli handicapu) dopadl z Čechů nejlépe Lešťa, který skončil čtvrtý. Mirkovi se dnes vůbec nedařilo - 6 chyb a tři špatné „časovky“. Ono se ani není co divit. Poslední měsíc se ve volném (částečně nedobrovolném) čase zabýval pouze stěhováním, vyklízením, vyháněním bahna, přesouváním vysoušečů z jedné místnosti do druhé a jinými činnostmi spojenými se znovuobytněním jeho nemovitosti (za vydatné pomoci některých členů SK Los Mělník a dalších dobrovolníků). Museli jsme zrušit i přípravný kemp a Mistrovství Itálie, které se konaly ke konci června. Jedinou Mirkovou přípravou tak byla povelikonoční účast na nominačních závodech v Kristianstadu a jeden Pakuův trénink Temp-O na počátku května. Snad se mu zítra povede lépe.
Janě, Pavlovi a Lešťovi gratulujeme a doufáme, že zítra své výkony přinejmenším zopakují a získají tak nejen individuální medaile (výsledky za oba dny se sčítají), ale i medaili z družstev. Do družstva se počítají tři předem určení závodníci, z nichž alespoň jeden soutěží v kategorii Para. Jak se jim i ostatním dařilo a bude dařit, můžete sledovat zde.

Poslední dva závody jednotlivců v rámci Pražského přeboru žactva byly zrušeny kvůli zákazu vstupu do lijáky podmáčených pražských lesoparků. Čtvrtý závod jsme přitom měli pořádat my, a přestože nám oficiální zákaz nikdo nevydal, nemohli jsme pořádat už jen proto, že povodeň zasáhla přímo nás. V sobotu jsme na víkendovou návštěvu ještě odjížděli s tím, že stačí vytisknout příslušný počet map a diplomů, dostavit se na místo a závod uspořádat. Když jsme se v neděli v půl deváté večer vrátili domů, čekali tam na nás hasiči, kteří nám rovnou doporučili evakuaci. Místo pořádání si tak místní členové SK Los Mělník a rodiče dětí z kroužku orientačních sportů protáhli těla při nočním stěhování našeho majetku z přízemí do podkroví a do pro nás jedněmi rodiči speciálně vyklizené garáže. V samotný den plánovaného závodu už jsme jen pozorovali, jak nám na dvorku plavou pantofle a uvnitř domu se po hladině Labe prohánějí víčka od PET lahví.

Více...

Ve středu 29. května jsme se opět v hojném počtu a navíc obohaceni o Verunku Šubovou vydali na další ze závodů pražského poháru žactva do Tróje. Přivítal nás deštík, do kterého s nadšením vyrazili akorát Bejvlovi s Madlou. Ostatní čekali, až jim v suchu automobilu vypíši a zalepím průkazky. Než jsme došli na start, pršet přestalo. Závod se i tak podobal pobytu v bahenních lázních. Doprovázela jsem na liniové trati Veroniku, která s námi vyrazila poprvé, a už jen vzhledem k počasí posledních dnů, bych liniovou trať postavila úplně jinak. Zkracovat se sice dalo, ale jinak měla trať spíš negativa. Nejenže se děti musely celou trať plácat v bahnitých údolích (trať měla profil jakési U rampy, kde se šplhalo neustále nahoru či se sjíždělo dolů a občas se přejelo do jiného koryta), ale navíc se fáborky vedoucí ke kontrole na několika místech velmi přiblížily těm, které vedly od kontroly, a nebylo vůbec těžké se vydat úplně jinudy. Zvlášť pro někoho, kdo zatím moc závodů neabsolvoval a v mapě se příliš nevyzná. V jednom místě se tak překoukl Kuba a místo na čyřkku sledoval fáborky k pětce. Doběhl až na šestku, kde se otočil, sklouzl zpět do bahnitého kotle, vyškrábal se nahoru zpět k pětce, kde potkal nás celý nešťastný, že někde přehlédl čtyřku. U devítky jsme pro změnu potkali Klárku, která přišla směrem od sběrky a tvrdila, že jde na sedmičku a po fáborkách. Při pohledu do mapy bylo jasné, kde se stala chyba. Fáborky vedly po cestě kolem plotu botanické zahrady a v jednom místě se stočily o skoro 180 stupňů zpět dolů z bahnitého svahu. Bohužel byly rozvěšeny dost řídce, takže Klárka si odbočky nevšimla a pokračovala o malý kousek dál do místa, kam naopak přicházely fáborky od devítky. Po nich sestoupila dolů, kde se s námi potkala. Samotný výstup či spíše výplaz od devítky byl chuťovkou sám o sobě a nemohl se mu vyhnout nikdo. S Verunkou jsme se jakž takž vyškrábaly nahoru, ovšem když jsem na stejné místo dorazila o hodinu později s Anežkou, vypadalo to, že se nahoru snad ani nedostaneme. Veronika mě velmi mile překvapila, protože se nesnažila jen bezhlavě běžet po fáborkách (a že běhat umí hodně rychle), ale dívala se do mapy a věděla poměrně dobře, kde jsme, i když ke kvalitě mapy bych měla také dost výhrad. Pochvalu a metál však zaslouží všechny děti, které středeční trojskou trať absolvovaly. Dokonce i Vojta, který někde odhodil či ztratil (zprávy z různých zdrojů se liší a jeho samotného už jsem po závodě neviděla) průkazku, která byla zcela pokryta bahnem. Následně zůstal sedět na kopci před sběrkou a odmítal bez průkazky sejít do cíle. Jednu taktickou chybu jsem udělala já, když jsem neohlídala, aby Ráďa startoval až za Matějem. Matěj tak měl výhodu rychlejšího běhu v počátečním dlouhém kopci, kde nebylo co řešit mapově, Ráďu doběhl a celou cestu za ním odvisel. A ani to mu nestačilo a ještě Ráďovi v cílové rovince utekl. Ve výsledcích, na které si asi opět počkáme stejně jako po druhém závodě série PPŽ, tak sice bude před Ráďou, u mne ale až za ním.

Více...

S omluvou oznamujeme všem závodníkům, že z důvodu kalamitních povodní byl zrušen středeční 4. závod PPŽ.

Místo schůzky ve škole jsme se ve středu 15. května vydali na závod Žaket pražského poháru žactva. Závody jsou určeny především dětem do 14 let věku, probíhají většinou v pražských lesoparcích a jsou ideální příležitostí pro všechny začátečníky i mírně pokročilé, jak si vyzkoušet orientační běh a neztratit se v hlubokém lese.

První závod uspořádala Kotlářka Praha v areálu bohnické léčebny a tak jsem i všechny mladší děti přihlásila na nefáborkovanou trať. Zároveň dostaly pokyn, že jak vyběhnou na ulici, mají honem udělat čelem vzad a vrátit se mezi zdi. Přidala se k nám i nová členka kroužku Madla, která už věkově spadá do kategorie D14. Svých velmi dobrých soupeřek, a především těch z říčanské líhně, se nezalekla, podala výborný výkon a hned napoprvé obsadila 12. místo. Výborně zaběhly i Karolína se Zuzkou. Karolíně se zde dařilo již na podzim, to však běhala ještě v D10. Nyní si dokonce oproti podzimu polepšila a v kategorii D12 doběhla na 6. místě o víc jak půl minuty před zkušenou a velmi dobrou B. Šimšovou z MFP. Bez mapových problémů závod absolvovala i Zuzka a obsadila 17. místo. Menší děti měly společnou trať a nejlépe se na ní vedlo tentokrát Kubovi. Nezmatkoval, neplakal a nejen k mému překvapení porazil i Ráďu skoro o deset minut. V kategorii H10 se dostal do první desítky, když obsadil 8. místo. Ráďa byl 13. a po dlouhém čekání jsme se v cíli dočkali i Marka, který skončil 21. Po dalším čekání jsem se rozhodla vydat na trať, abych se poohlédla po dvojčatech a Klárce, která při každém závodě i tréninku projevuje kochací vášeň a nebylo tak vyloučené, že je stále někde v okolí první kontroly a obdivuje nějakou květinu či broučka. Kuba, Ráďa a Marek se rozhodli, že se ke mně přidají a společně jsme mezi 9. a 10. kontrolou narazili na Vojtu. Ten neměl ještě kontrolu osmou a poté, co jsme společně došli k devítce a nasměrovala jsem ho zpět na osmičku, nabídli se kluci, že ho doprovodí, zatímco já se poohlédnu po Matějovi s Klárkou. Místo nich jsem však narazila na usměvavého pana Vlachovského, který se snažil najít shromaždiště a případně i své děti. Matěje s Klárkou prý viděl kousek od místa, kde jsme se potkali, jak vedou při o tom, kterým směrem jít, a chvilku poté, co vyběhla na sever a oběhla kostel, se Klárka vrátila zpět k Matějovi se slovy: „Měl jsi pravdu, je to tam, co jsi říkal Ty“. Když jsme s panem Vlachovským došli do cíle, Matěj s Klárkou už tam byli. Přestože Vojtovi, který už předtím vypadal dost vyčerpaně, trvalo ještě mnoho minut, než dorazil do cíle, pan Vlachovský zářil a říkal, že má dvě ze tří dětí, což je téměř 67 %-ní úspěšnost, takže je spokojen. Já jsem si pak připadala jako v pohádce o Budulínkovi, protože, když se Vojta po necelých 102 minutách svého závodu objevil na sběrce, nebylo po třech hledačích ani památky. Po dlouhých minutách, kdy jsem se chystala opět vyrazit a hledat tentokrát ty tři malé lištičky, přiřítili se všichni tři lišáčci s tím, že ještě hledali Matěje a Klárku. Byli až u páté kontroly, ale Matěje ani Klárku neviděli. Klárka, stejně jako Vojta, pokořila stovku, ale vůbec jí to nevadilo, protože se vrátila plna zážitků, co všechno během závodu viděla. Sojku, veverku a mnoho dalších zástupců fauny a flóry. Z dospělých se proběhli Jakub, Martina a Mirek.

O víkendu 11. a 12. 5. jsme se vydali na závody žebříčku B Čechy do Janova u Rakovníka, které spolupořádali kladenští a slánští orienťáci. V sobotu jsme prováděli průzkum terénu jen my s Mirkem. Po vzoru oblastních závodů, kde bývá D21K kratší než D35L, přihlásila jsem se na sobotní klasiku do D21C. Trochu jsem se přepočítala, protože jsme to měli ještě o 700 metrů delší než veteránky. Za poslední čtyři roky jsem snad neběžela nic delšího než 5 km a tady mě čekalo rovnou 6,4 km. Závod se mi líbil hned od začátku, i když při postupu na 2. kontrolu jsem zjistila, že to kolečko, ke kterému mířím, má u sebe číslo 9. Trefila jsem ji naprosto přesně :-). Mezi pětkou a šestkou pro mě závod skončil, protože jsem zjistila, že ona rychlonohá slávistická soupeřka, která na dvojku doběhla až po mně, přestože jsem ji dlouho předtím viděla přebíhat po cestě ještě přede mnou (naše trasy se křižovaly), se na mě opravdu bezostyšně a naprosto okatě věší. Vzhledem k tomu, že se navíc známe a bavíme se spolu, tak mi to přišlo hodně sprosté a natolik mě to otrávilo, že jsem počkala, který postup zvolí na sedmičku a vydala se tím druhým a navíc chůzí. Tím jsem se jí definitivně zbavila. V cíli mi pak řekli, že ona se věší odjakživa. Ke konci mě doběhla další slávistka Inka, kterou jsem stáhla dost bokem, ale na rozdíl od ní jsem měla lehký mapový náskok a už jsem věděla, kde jsem a kam pokračovat. Fyzicky jsem jí ale nestačila, a tak i když mě povzbuzovala, nechala jsem se lehce předběhnout. Naší kategorii nakonec vyhrála třetí ze slávistek, moje ex-soupeřka Jana, která si v cíli stěžovala, jak jí to i teď rok po Ladě vůbec nechce běhat, že má těžké nohy a tak. Mno, nevím, dala mi to skoro 13 minut :-). Nicméně se svým výkonem i časem jsem byla nakonec spokojená, čekala jsem to o dost horší.

Více...

Tradičních závodů SAXBO se stejně tradičně zúčastnili Ždimeři, i když letos netradičně v losích barvách. Kromě nás je podpořili Alblíci a v sobotu ještě Nápravníkovi. Jirka Nápravník mladší rozeběhl svůj závod velmi dobře. Na druhé kontrole byl třetí, při postupu na třetí kontrolu však udělal víc než devítiminutovou chybu, což je u něj neobvyklé. Zbylé postupy už měl opět výborné a tak v konkurenci 28 chlapců skončil nakonec na skvělém 11. místě, přičemž na vítěze ztratil necelých 9 minut. Na stejném místě z 31 starujících doběhl i Honzík Ždimera, ale ten už v kategorii H14. I při pravidelné účasti na závodech by to byl výborný výkon, Honzík však se svými rodiči jezdí pouze na Saxbo a výjimečně se zúčastní ještě jednoho oblastního závodu za rok, takže v něm zjevně dříme talent. Jeho mladší brat Vít dopadl o něco hůř, když v kategorii H12 skončil 36. Do třetice si 11. místo vyběhla Lucka v D21K. Tvrdila sice, že se snažila nechat mě o mé narozeniny nad ní vyhrát, ale do dobré snahy jí zbývalo ještě 2:45 min, což byl rozdíl mezi jejím 11. a mým 17. místem (ze 40). Mně osobně samotný závod moc nenadchnul. Nejprve jsem nestihla start a ještě řádně zadýchaná z pokusu ho stihnout, jsem po padesáti metrech začala litovat, že jsem si nevzala kotníkáče, protože první půlku závodu jsem se pořád snažila neujet po vrstevnici. Kupodivu se neozvala má dávno přetržená šlacha pod pravým kotníkem, zato jsem si pořádně odřela samotné kotníky. Závod mě začal bavit až za poslední občerstvovačkou, kdy se mi konečně podařilo pořádně se rozběhnout a přeháňka, která mě přepadla zrovna, když jsem se rozhodla pro obíhačku krajem louky, mi vůbec nevadila. Pokud jde o další naše výsledky, doběhl Slávek na 23. místě (ze 74) v H21K, Monika 30. v D40, Mirek 34. v H50 a Zdeněk a Jirka Nápravník starší byli svorně disk, když druhému jmenovanému se podařilo najít pouze první kontrolu. Snad ho to neodradilo a zapamatuje si hlavně svůj dobrý výkon z Terezína.

V neděli se Lucka dostala do první desítky, když skončila 8. Polepšila jsem si i já, a to na 12. příčku, i když je mi tak dobrý výsledek záhadou, protože můj výkon zdaleka nebyl bezchybný. Začátek byla zase strašná nuda, nejprve vysápat část kopce (pro mě i tak dost velké převýšení), potom v sápání ještě chvíli pokračovat a po cestě, zkratkou přes les a zase po cestě. Dohledávka možná nebyla úplně triviální, mě však problém nečinila a navíc jsem byla v lese pořád sama, takže mě neměl kdo mást. Na trojku jsem po čůrací přestávce trochu uhnula z přímého směru, ale rychle jsem se zorientovala. Na čtyřku pak jeden z mých nejrychlejších mezičasů (celkově 3.). Poté se mi ovšem povedlo parádně vyběhnout z mapy, a to i přesto, že se u mě nějaká bezradná slečna ujišťovala, že to před ní je ta cesta na okraji mapy. Tvrdila jsem jí, že jsem kousek od jistého posedu, ona mi poděkovala, nahodila obdivný výraz, nicméně dál zahloubaně koukala do mapy. Asi po sto metrech jsem začínala chápat proč, ale pořád jsem si příliš věřila (zrovna se mi tak hezky běželo) a vyběhla na jakýsi kopeček mimo mapu. Tam jsem se ujistila, že tudy správná cesta opravdu nevede, protože nic z toho, co jsem viděla kolem, opravdu nebylo v mapě. Nějakou záhadou jsem se však otočila zhruba o 90 stupňů a vyrazila ke své kontrole, kterou jsem naběhla dost přesně na to, že jsem vůbec netušila, kde jsem a jak jsem se tam dostala. Potom konečně náběh do skal, na které jsem se těšila celou dobu. Nezapomněla jsem ani, že na kraji mapy je zvětšený výřez skalního města. Bohužel i se stejně zvětšenými kroužky kontrol, takže při hledání osmičky jsem nakonec musela zase rozbalit mapu a hledat na desítce, abych našla střed kolečka. Ve výřezu se mi nedařilo to správné údolíčko vůbec identifikovat. Pak ještě malé zdržení na jedenáctku, kdy jsem nepochopila tvar terénu a možná z lenosti horší volba postupu na dvanáctku a pak už to bylo jednoduché na třináctku, čtrnácku a do cíle. Polepšil si i Slávek, který doběhl 20., Mirek 28., Monika 31. Závod se nepovedl Honzovi, když skončil až 24. S diskem tentokrát odjel domů Vít.

První volnou květnovou středu jsme využili k účasti na Litoměřickém tulipánu. Pořadatelé z DDM Rozmarýn tentokrát připravili tři sprinty v Terezíně a přidali jeden mikrosprint. Všechny čtyři závody byly pojaty jako scorelauf s jedním či několika povinnými, vesměs obousměrnými postupy, aby to nebylo jen tak obyčejné zobání kontrol. První etapa se běžela na golfovém hřišti, které ukázalo, že mé sprinterské schopnosti se od loňského roku vůbec nezlepšily. Ba naopak, po několika téměř probdělých nocí se Šárkou jsem na tom byla ještě hůř než vloni pod Kunětickou horou. Přitom mapově jsem neměla jediný problém. Stačilo to pouze na 6. místo (v součtu kategorií D35, D40 a D45 dokonce až 10. místo). Porazila jsem však Mirka, který měl stejnou trať se mnou a v H50 skončil devátý. Lucka byla v D21 28., Slávek v H21 na skvělém 15. místě. Na poslední chvíli jsem vytáhla na tento závod i Klárku. Ta tak bohužel mohla běžet pouze příchozí, jejichž trať byla dle pořadatelů vhodná až tak pro děti od 14 let výše. Osmiletá Klárka, která chodí do kroužku teprve od dubna, si však s tratí poradila, i když ji zezadu raději jistil tatínek. To se ukázalo jako dobrá volba především při doběhu do cíle, kdy Klárka ztratila botu, ale protože se nechtěla zdržovat nazouváním, doběhla po vzoru prinzcezny Koloběžky obutá – neobutá. Tatínek tak našel využití jako sběrač, což bylo pro golfové hřiště skoro příznačné. Nejvíce se na 1. etapě naučil Jakub. Opsal si špatně popisy a pak se hrozně divil, proč má na mapě tolik kontrol. S velkým sebezapřením tedy míjel ty, které dle popisů nebyly jeho a skončil samozřejmě disk. Poučení 1 pro Jakuba: Důležitá je vždy mapa. I když je v popisech chyba, vždy je třeba se řídit tím, co je v mapě. Pokud si tedy na startu odeberu tu správnou :-).

Více...

Posledním dubnovým závodem, na který jsme se vydali, bylo oblastní mistrovství na krátké trati v Mukařově. Běhalo se ve velmi pěkném lese na mapě Langusta, kde jsme závodili už na podzim. Karolíně se vrátila se ke svým obvyklým dvěma velkým chybám a obsadila až 18. místo. I když vzhledem k velmi silné konkurenci pražských děvčat to nelze považovat za neúspěch. Kluci se vrátili na fáborky a nejrychleji je proběhl Marek, který v konkurenci 29 závodníků uzavíral první desítku. Jirka skončil 17. a Kuba 19. Kromě Kubovy maminky, která si s tříletým Honzíkem vedla velmi dobře v kokurenci 79 závodníků s doprovodem rodiče na trati HDR, se tentokrát zapojil do závodu i Jirkův tatínek a v kategorii příchozích skončil ve dvou třetinách výsledkové listiny, což považuji za velice pěkný výsledek. Pokud jde o nás „zkušené“, rozhodl se po úspěchu z minulého týdne Slávek soustředit v případě Zuzanky pouze na běh a mapu jí radši neukazoval. Zuzanka se opravdu snažila a vyhrála kategorii HDR. Byla však zklamaná, že v této kategorii, kterou já přezdívám kategorií ambiciozních rodičů (nebo jak vtipně zahlásil jistý slánský pořadatel hnané dítě rodičem), se po právu vyhlašovali úplně všichni a ne jen nejlepší tři. Mezi dospělými dopadl na umístění nejlépe Petr Izák, který doběhl 13. v H21K. V kategorii H35 jsme měli dva zástupce. Jakub skončil 28. a Pavel Izák byl DISK limit, což od pořadatelů nebylo moc hezké, protože se opravdu snažil a limit, který byl pouhých 90 minut, překročil o necelé čtyři minuty. Podobně dopadla Martina v D35, i když ta na trati pobyla výrazně déle. Nicméně zaznamenala další posun k lepšímu, neboť neudělala žádnou výraznou chybu a podala zcela vyrovnaný mapový výkon. Jen těch kontrol bylo trochu moc. Já jsem si opět troufla na D21L a až na dohledávku 10. kontroly jsem ze sebe měla velice dobrý pocit. Zatímco na podzim jsem se mezi těmi rozplizlými hustníčky, rozhraními porostů a rýhami dost plácala, teď jsem běžela rovně, relativně rychle (v mém měřítku samozřejmě, kdosi kdysi o této mé rychlosti prohlásil, že jsem se procházela) a bez chyb (až na tu desítku). Na přední příčky to samozřejmě zdaleka nestačilo, ale už jsem se opět přiblížila k magické hranici 10 min/km. Celkem se zadařilo i Mirkovi v H45 a Slávkovi v H21L. Lucka tentokrát nedorazila, aby mě porazila, protože zůstala doma s nemocným Matouškem.

Zatím největší účast losů, losic a losáčat byla zaznamenána na dvojzávodě ještědského žebříčku v Doksech, kam se nás vypravilo 18. Zároveň se zúčastnily všechny děti z kroužku. Po počátečních zmatcích ze strany pořadatele, který opomněl čtyři později dohlášené děti zařadit do startovky, přestože jejich dohlášku potvrdil a na prezentaci si za ně nechal zaplatit, se všichni mohli vydat na trať, i když nepořádek v přihláškách dost ovlivnil možnost srovnání. Trať HDR, na kterou se nakonec dostala Klárka a dvojčata Vlachovští, byla sice shodná s liniovou tratí pro chlapce i dívky, ale klukům to nikdo nestihl sdělit a navíc dostali mylnou informaci, že jejich trať není fáborkovaná. Protože má navíc kategorie HDR volný start, vyběhli oba kluci současně. Fáborky, které se jim pořád motaly na postupu, je tak mátly, že udělali několik kliček, aby se jim vyhnuli a značně si tak zaběhli. Tím je těsně porazil i malý Honzík Hampl, kterému mapovala maminka Vendula. Dlužno dodat, že liniová trať nebyla tentokrát postavena nijak dobře, nebylo si to prakticky kde zkrátit, na čemž vydělali běžci a prodělali „mapaři“ jako například Ráďa. Kuba Hampl skončil 5., Jirka Nápravník 14. a Radek Duchoslav 18. Až za nimi skončili s časem Vojta s Matějem. Mezi Jirku a Ráďu se vmáčkla svým časem ještě Klárka Beníšková, ta však běžela společně se Zuzankou a mapoval jim Zuzančin tatínek Slávek. V cíli pak vyprávěl, že Klárka měla na Zuzanku úžasný vliv, neboť Zuzanka se v cílové rovince snažila seč mohla, aby Klárce utekla. Karolína rozeběhla svůj závod velmi dobře, v jeho polovině byla průběžně třetí, pak ji ale chyba srazila na třináctou pozici. Druhým nejlepším mezičasem na další kontrolu se celkově o místo zlepšila, další chyba ji však odsunula na patnáctou příčku a pomalejším závěrem se několik vteřin propadla na konečné 16. místo. Zuzka bojovala na trati po příchozí, kde obsadila 31. místo. Marek si tentokrát troufl na nefáborkovanou trať H10 a s víc jak půlhodinovou chybou na 5. kontrolu skončil 13.

Více...

Ve dnech 4. - 7. 4. jsme se vydali na Trail-o závody v okolí Kristianstadu. Česká reprezentační špička jezdí na tyto závody už několik let a letos jsme si je rozhodli vyzkoušet i my s Mirkem. Přesněji, rozhodli jsem se už vloni, kdy se Mirkovi náhodou povedlo nominovat na ME ve švédském Falunu. Tentokrát byla ve hře nominace na MS v Trail-O ve finském Vuokatti. Přímou kvalifikaci měl zajištěnu Lešťa, který je prostě nejlepší, a za ním byl v předběžném pořadí Pakuo, který začal vloni jako my s Mirkem, ale je tak dobrý, že nám všem ujel o parník. Paradoxně jsme na jeho poražení v hodnocení závodů, které se počítaly do nominace na MS, měli největší šance my s Mirkem. Do nominační tabulky se totiž počítalo 5 nejlepších výsledků za poslední rok a body za naše 4. a 5. nejlepší výsledky byly oproti konkurenci dost nízké. Takže stačilo nezkazit 2 závody a v nominační tabulce jsme měli šanci na velký skok dopředu. Takový výsledek v mém případě ovšem znamená skvělý výkon a na ten jsem se ve Švédsku, kde to všichni ostatní už „znali“, vůbec necítila. Věřila jsem trochu Mirkovi, ale mnohem víc Lence s Petrem Dudíkem. Lenka si navíc věřila i sama, protože vloni se jí povedlo být v jednom ze závodů čtvrtá, a to mezi všemi těmi špičkovými Seveřany.

Více...

O uplynulém víkendu jsme vyrazili na troje různé závody – oblastní žebříček na Branžeži, oblastní žebříček v Klánovicích a nominační závody na MS v Trail-O, které proběhly ve Švédsku v okolí Kristianstadu.

Po sobotních závodech na Branžeži si Los připsal do sbírky další medaili, a to zásluhou Marka Bejvla, kerý tentokrát zvládl zkoordinovat hlavu i nohy a v H10L vybojoval 3. místo. Zkracovat prý moc nešlo, ale kde to šlo, tak se o to Marek snažil. Další zlepšení zaznamenala Karolína, která tentokrát místo obvyklých dvou chyb udělala jen jednu a v D12 skončila na pěkném 10. místě. Jakub se spokojil rovněž s jednou velkou chybou a skončil 8. v H35. Začátečnice Martina v D35 jistila všechny zezadu, kam ji odsunuly tři veliké chyby, mnoho mezičasů ale měla v porovnání se soupeřkami docela rychlých a až trochu lépe zvládne mapu, bude z ní dobrá konkurence. To nejdůležitější foto můžete vidět zde.

V neděli v Klánovicích za Losa výborně zabojovali Slávek s Luckou. Slávek sice o 14 s nestačil na svého „osobního“ soupeře Máru, ale 7,2 km v hlavní mužské kategorii, kterou vyhrál mistr světa Šedivý následován svým reprezentačním kolegou Mrázkem, zvládl za necelých 49 minut. Lucka zaběhla ještě lépe, když na 5,5 km, které absolvovaly závodnice v hlavní ženské kategorii, ztratila na vítěznou českou reprezentantku Šárku Svobodnou necelých 10 minut.
Zpráva o nominačních závodech ve Švédsku bude mít svůj vlastní článek ;-).

V tradičním velikonočním termínu se uskutečnily také již tradiční závody Velikonoce ve skalách. Tentokrát byla řada na mě, abych zajistila Losu nějaké medailové umístění, tak jsem se začala snažit hned od pátku, kdy byla na pořadu první etapa. Parametry byly velmi příznivé – 2,8 km a pouhých 70 m převýšení, tak jsem si věřila, že dokážu i běžet. Závod jsem šla celý bez chyby a jediné, co nestíhalo, byly moje plíce, takže jsem se ploužila nejen dlouhý úsek po louce mezi 7. a 8. kontrolou, ale dokonce i převážnou část cílové „rovinky“, která měla dle popisů 250 m a já na ně potřebovala dobrou 1,40 min. I tak se mi ale povedlo 1. etapu vyhrát s víc jak sedmiminutovým náskokem. Cestou domů mě zastihl telefon od Slávka, který mi gratuloval k vítězství, o němž jsem v tu chvíli ještě nevěděla, protože jsem neviděla kompletní výsledky a jak se ukázalo, ani Slávek s Luckou nic neviděli, jen mi tak věřili :-). Mirkovi se od říjnového úrazu v Petříkovicích noha stále ještě nespravila a i přes mapově skoro bezchybný výkon to pro něj bylo až 32. místo v H50A. Páteční etapu absolvovali ještě Bejvlovi a nejlépe z nich se vedlo Jakubovi, který po velmi pěkném výkonu obsadil 3. místo v T6. Karolína si vybrala své dvě chyby na pětce a šestce, i tak se ale vešla do první desítky, když obsadila 8. místo. Marek veškeré své šance zahodil už cestou na první kontrolu, kterou měl shodou okolností stejnou se mnou a ode mě na ní dostal víc než 29 min. Aby ne, když se na ní vydal postupně přes kontroly druhou a třetí :-). Nebýt tohoto „výletu“ bedna by neminula ani jeho.

Více...

V sobotu 16. března začala závodem na Podkosti sezóna pěšího OB a vstup do ní se Losu náramně vydařil. Premiérovou medaili získala Lucie, a to rovnou za 1. místo v kategorii D21C. Já jsem jí sekundovala místem 12., když jsem měla trochu nevýhodu brzkého startu, protože les pokrývala vrstva sněhu, ve kterém jsem si cestičky prošlapávala sama. Ale zase jsem měla celou trať klid:-). Olívie skončila 31. a Martina na svém prvním opravdovém OB závodě 32. Slávek obsadil v H21C 9. místo, když tuto kategorii vyhrál reprezentant Sosák a ani další z jmen závodníků, kteří Slávka porazili, nejsou zcela neznámá. Svou premiéru v D12 zvládla dobře Karolína, která v této kategorii skončila 10. Potíže jí dělala jen sedmá kontrola, ke které trochu pobloudila a při odběhu z ní zvolila opět špatný směr. Do první desítky se vešla i Tereza v D35. Těsně za první desítkou, jedenáctý, skončil Luban v H14 (rovněž premiéra v této kategorii), 12. pak Jirka Nápravník v H10. Při své teprve třetí účasti na závodě OB, poprvé bez fáborků a navíc ve skalách, nadělil zkušenějšímu „atletovi“ Markovi skoro dvacet minut. Dařilo se i Mirkovi v H21D, „skalnímu“ začátečníkovi Kubovi v H35 a i Anežka si díky tatínkově bezchybné mapě a svým malinkým, ale vytrvalým nožičkám svou sladkou odměnu v cíli zasloužila.